Jack a fazole

Jack a fazole

Jack a fazole

Ed McBain

Jack a fazole

?Obsah

? TOC \o “1-4” \n \h \z \u ?? HYPERLINK \l “_Toc45333986” ??Kapitola 1?

? HYPERLINK \l “_Toc45333987” ??Kapitola 2?

? HYPERLINK \l “_Toc45333988” ??Kapitola 3?

? HYPERLINK \l “_Toc45333989” ??Kapitola 4?

? HYPERLINK \l “_Toc45333990” ??Kapitola 5?

? HYPERLINK \l “_Toc45333991” ??Kapitola 6?

? HYPERLINK \l “_Toc45333992” ??Kapitola 7?

? HYPERLINK \l “_Toc45333993” ??Kapitola 8?

? HYPERLINK \l “_Toc45333994” ??Kapitola 9?

Jack a fazole

Kapitola 1

Zahrady kolem Ca D´Ped tonuly v záři japonských luceren. Jejich svit však jen zdůrazňoval dusivé vlhké vedro srpnové noci. Ca DTed je caluské muzeum umění. V dobách, kdy Florida ještě patřila Španělům, bylo rozlehlou haciendou; později, v roce 1927, budovu zrenovovali a nově zařídili a tehdy také byl původní název – Casa Don Pedro – zkrácen do dnešní podoby. Obyvatelé Calusy mu říkají prostě Ped. Můj partner Frank je nazývá Kadibudka.

Onoho osmého srpna večer se zde konal oficiální večírek na počest místních, caluských umělců. „Oficiální“ – to v Caluse znamená (alespoň v letních měsících), že se muži navléknou do bílých smokingů a tmavých vázanek a ženy přijdou v dlouhých róbách. Frankova žena měla na sobě odvážný černý model s rozparkem až k pasu, maximálně odhalující vše, co Frank hrdě nazýval „rodinným stříbrem”. Jako žonglér, vyvádějící z míry rozdychtěný dav, Leona střídavě vystavovala ten či onen ze svých převzácných pokladů nebezpečí, že vypadne z výstřihu šatů, a předstírala, že si tuto hrozbu vůbec neuvědomuje.

Frank řečnil na své oblíbené téma. Frank je právník, stejně jako já. Ale také je to přesídlený Newyorčan, což je ta nejhroznější odrůda na celém světě. Když se Newyorčan přestěhuje do Kalifornie, po čase přestane číst New York Times a po krátkém truchlení, mluví-li o New Yorku, začne říkat „tam na východě“, jako by šlo o nějakou odlehlou čínskou provincii. Většina přistěhovalců na Floridu, je-li řeč o New Yorku (nebo Chicagu, Pittsburghu či odkud pocházejí), říká „nahoře na severu”. Ne tak můj partner Frank. New York je New York, žádné místo na světě se mu nemůže rovnat a všechna ostatní města, země a dokonce i kontinenty jsou jen slaboučkým odleskem této zářící metropole, kterou Frank dosud považuje za svůj domov. Tady na jihu ho nedělní vydání New York Times přijde na dva a půl dolaru. Klidně by zaplatil i celý svůj měsíční příjem. Je to nemožný šovinista, ale již řadu let je
mým partnerem, je dobrý advokát a docela milý člověk, pokud právě neporovnává Calusu s „Velkým jablkem”. Právě tomu se však tehdy večer věnoval, a to na doslech od ředitele muzea, který zcela jistě neposlouchal s nadšením, jak nepříznivě dopadlo Ca D´Ped ve Frankově srovnání s Metropolitním muzeem umění. Když se rozhovořil o caluských kulturních ambicích, pokusil jsem se ho umlčet, ale jakmile se Frank jednou rozjede v tom svém Lexington Avenue expressu, je k nezastavení.

„Kdyby Calusa byla tlustej bankéř…”

„Tlustý,” opravila ho Leona.

„Kdyby byla tlustý bankéř,“ opakoval Frank a mrknul do odvážného výstřihu své ženy, jako by právě zpozoroval přítomnost vzrušující cizinky, „a všichni ti zdejší spisovatelé, sochaři a malíři by byli bankéřovými milenkami, hned by si spakovali svoje parádní spodní prádlo a zítra ráno by byli pryč. Nikde jinde v Americe se s místními talenty nezachází tak přezíravě jako v této smutné náhražce skutečného města.”

„Frank je Newyorčan,” vysvětlovala Leona Dale, jako by tato zjevná skutečnost potřebovala ještě více ozřejmit.

Měl bych vysvětlit, že Dale O’Brienová je žena. Stále jí totiž do kanceláře volá spousta lidí a ptá se po panu O’Brienovi v domnění, že člověk s křestním jménem Dale dozajista musí být muž. Je velmi ženská. Velmi. Je to žena vysoká pět stop a devět palců, s rezavými vlasy, jež ona sama popisuje jako rusé, s tmavozelenýma očima a nádherně tvarovanou postavou, dnes večer zahalenou do zelené róby stejného odstínu jako její oči. Právě teď její oči vypadaly prázdně a znuděně. Možná už ji omrzely Frankovy výklady. Nebo jí snad nechutnalo bezvýrazné bílé víno, jímž muzeum častovalo „uznávané” umělce. Anebo ji prostě otrávilo vedro a vlhkost. Srpnové horko a vlhkost vzduchu jsou v Caluse opravdu otravné.

„Znám tady jednoho dramatika,“ pokračoval Frank. „Myslím, že ty ho znáš taky, Matthew… ve své době získal cenu kritiky… a přitom nesežene lístek do síně Helen Gottliebové, věřili byste tomu? Ten člověk by mohl zavolat do kteréhokoli z newyorských divadel a dostat tam nejlepší místa v šesté řadě na poslední trhák, ale tady nedostane ani jeden lístek na žádné z těch zaprášených představení, která se tu objeví. Ale kdykoli se koná nějaká dobročinná akce, samozřejmě si na něj okamžitě vzpomenou a požádají ho, aby tam přednesl řeč. A totéž platí o malířích. Kadibudka se rozhodla poctít místní malíře a sochaře, že ano? No, a na kdy si ten velkolepý večírek naplánovali? Na srpnové pondělí! A přitom v srpnu tady člověk nepotká ani ještěrku. Kdyby tudy v lednu projížděl Motherwell nebo Warhol či kdokoli, kdo není zdejší, hned před ním rozbalí červený tepich a můžete se vsadit, že mu ne
nabídnou tohle teplé víno. Víte, čím si myslím, že to je? Víte, co si opravdu myslím, že za tím je?”

„Je to tím, že tohle není New York,” nadhodila Leona.

„No, samozřejmě že to není New York,“ souhlasil Frank. „Ale tím to není. Jde o to, že Calusa hluboko, úplně nejhlouběji ve svém srdci ví, že většina zdejších umělců jsou diletanti. Pod každým kaktusem člověk najde sedět v písku nějakého rádobyspisovatele, malíře či sochaře. Můj přítel říká, že má strach o sobě někde říci, že je dramatik, protože když to řekne někde na večírku nějakému zubaři, ten mu hned odpoví: „Opravdu? Páni, to je náhoda, já taky píšu hry!” Kulturní namyšlenost tohoto města – jen si představte, že si nechá říkat Floridské Athény! – je v měřítcích uznávaných ve skutečném světě prostě nepředstavitelná…”

„Matthew, pojďme už,” řekla Dale.

Překvapeně jsem zamrkal.

„Prosím,” naléhala.

Její náhlá prosba Frankův výlev nikterak nezbrzdila. Otočil se k Leoně, jako by se rozhodl udělat dojem na nové děvče ve městě, neustále při tom pomrkávaje po jejích ňadrech, která znal dozajista stejně dobře jako Sbírku zákonů státu Florida. Rozloučili jsme se, poděkovali řediteli muzea za skvělý večer a vyšli ven na parkoviště k mému vozu. Dale byla nezvykle zamlklá.

„Frank ti jde na nervy?” zeptal jsem se.

„Ne,” odpověděla.

Karmann Ghia, jakkoli v poslední době získal pověst „klasického” vozu, není nejspíš nejvhodnějším prostředkem pro přepravu dlouhonohých žen v dlouhých večerních šatech. Dale se vrtěla na sedadle vedle mě ve snaze posadit se pohodlně. Navíc nefungovala klimatizace. Když jsem se rozváděl se svou bývalou ženou, mercedes s funkční klimatizací dostala ona. A také jí připadla do péče naše dcera, s níž se vídám každý druhý víkend a o každých druhých prázdninách. Moje dcera Dale vyloženě zbožňovala a pořád chtěla vědět, kdy se vezmeme – zdá se, že dnešní mládež, i přes své uvolněné názory na sex, přijímá poněkud s rozpaky, jestliže spolu dospělý muž a žena sdílejí lože bez požehnám církve. Já s Dale jsme ve skutečnosti sdíleli dvě postele – její na Whisper Key a moji na pevnině, podle toho, jaký foukal vítr. Dnes večer se zdálo, že vane od jihu: V Daleině domě v zálivu bude chladněji než u
mě. Odbočil jsem doprava na silnici US 41 a okamžitě jsem uvízl v zácpě, jakou by si nedokázal představit snad ani Fellini.

„Do hajzlu,” zaklela Dale.

Bylo neobvyklé narazit na Tamiami Trail na tak hustý provoz v deset hodin večer, za parné srpnové noci. V srpnu bývají turisté i se svými karavany a auty daleko na severu, kam taky patří, a ani je nenapadne vydat se na cesty. Ulice v tu dobu bývají obvykle prázdné, v restauracích není nabito a před biografy nevznikají fronty. Zdejší obyvatelé, jako Dale a já, každoročně přijímali toto oddychové období s povděkem, přestože jsme si současně uvědomovali, proč tady nastal takový klid a mír: jak říká Frank, za letních měsíců je pobyt v Caluse nesnesitelný snad i pro ještěrky. Bez ohledu na to, co se dočtete v kalendáři, léto v Caluse začíná počátkem května a často se táhne až do října, ačkoliv mnozí z těch, kdo zde žijí trvale, jsou přesvědčeni, že právě ty dva okrajové měsíce jsou nejhezčí z celého roku. Rodilí Calusané mívají sklon zapomínat, že květen a říjen jsou překrásné všude ve Spojených
státech. A podobné zapomínají i na to, že se vám tu v květnu může uvařit mozek, zapomenete-li si vzít klobouk. Srpen je však horší. Srpen je nemožný měsíc. A dopravní zácpa v srpnu? V pondělí večer?

„Co teď?” ozvala se Dale netrpělivě.

Došlo mi, že takhle netrpělivá je už celý večer. Tu netrpělivost dala najevo nejdřív kvůli šatům, které si původně chtěla navečer obléci, a ve chvíli, kdy jsem dorazil, mi hned začala vysvětlovat, že právě přišly z čistírny a je na nich flek. Potom byla netrpělivá, když si oblékala zelené šaty, v nichž se nakonec rozhodla jít; vykládala mi, že jsou jí příliš těsné, takže pod nimi bude vidět obrysy kalhotek. Když jsem navrhl, ať si tedy kalhotky nebere – což byl nápad, který by normálně shledala jistě zajímavým, i když třeba ne příliš objevným -, otočila se, odmašírovala do ložnice a nechala mě v obýváku čekat skoro půl hodiny; potom se vrátila vítězná a nádherná, ale stěžovala si, že vypadá jako špatně vycpaná klobása. Nejdřív jako by byla netrpělivá, abychom užuž vyrazili do Ca D’Ped, a pak zas odtud chtěla rychle odejít. Když jsem teď vystoupil z auta, abych se zašel podívat dopředu, co se děje, netrpělivě pohupovala nožkou v blýskavém střevíčku.

Vpředu jsem uviděl náklaďák roztažený napříč silnicí, který předtím rozmašíroval dvě osobní auta. Státní policista, jehož jsem se zeptal, mi odpověděl, že to potrvá asi hodinu nebo možná i víc, než sanitky a hasiči uvolní cestu. Poradil mi, ať se vrátím do auta a poslechnu si nějakou muziku z rádia. Dale namísto toho navrhla, abychom zajeli do té slepé ulice vpravo a došli pěšky k baru U kapitána Blooda, jehož neon zářil opodál v ulici. Ani jeden z nás v téhle nálevně nikdy předtím nebyl, ale studené pití je studené pití. Je třeba poznamenat, že v Caluse je víc hospod pojmenovaných po různých kapitánech než pomerančovníků. Ve městě vládne námořnický duch, jelikož leží mezi Mexickým zálivem a Caluskou zátokou. Bar U kapitána Blooda vypadal zvenku úplně stejně jako všichni ti ostatní kapitáni plavící se po US 41. Blízko vchodu stála zaparkovaná modrá dodávka. Modro-oranžová záře blikajícho neonu se odrážela na hlavni brokovnice ve stojanu umístěného u zadního okna.

Zařízení a výzdoba byly přesně takové, jak se dalo očekávat. Kusy dřev a provazů, rybářské sítě, modrá a zelená světla. Hned u vstupních dveří stál obrovský lodní telegraf svítící mosazí. U baru po pravé straně seděl osaměle starý muž v jachtařské čepici. Číšnice se při zvuku zvonku nad vstupními dveřmi ohlédla a přistoupila k nám s úsměvem ve tváři.

„Jste jenom dva?” zeptala se a zavedla nás do prázdné zadní místnosti s hudebním automatem. Byl tam asi tucet, možná i víc, boxů s vysokými dřevěnými lavicemi a lakovanými stoly. Usedli jsme do boxu co nejdál od automatu, vyřvávajícího jakousi country baladu. Dale seděla z jedné strany stolu a já z druhé. Objednala si gin s tonikem. Já jsem si dal dewar’s s ledem.

Myslím, že bych měl hned na tomto místě podotknout, že naposledy jsem se popral, když mi bylo čtrnáct let. Řekl bych, že je třeba to připomenout, protože dnes je mi osmatřicet; asi bych měl být rozumnější než tehdy, určitě jsem větší a možná i silnější než v den, kdy mně jistý středoškolský sportovec jménem Hank poradil, abych se koukal držet stranou od jeho kamarádky jménem Bunny Kaplowitzová. Až do té doby jsem si myslil, že jméno jako Hank může dostat jen hodný chlapec. Hank řekl: „Vodprejskni vod ní, jasný?” nebo něco podobného. Nato jsem Hanka označil za debilního hovňouska. Ta slova si pamatuji docela přesně a jasně. Páchnou kysele po umělém zubu, který mi v Chicagu, kde jsem tehdy žil, vložil do úst pan doktor Mordechai Simon. Jakmile jsem totiž tato pamětihodná slova vyřkl, udělal mi Hank modřiny na obou očích, zlomil mi čelist a vyrazil stoličku. V ordinaci doktora Simona pod lokálním umrtvením
jsem odpřísáhl, že na věky zůstanu věrný zásadám muže jménem Gándhí, jehož učinil pro všechny následující generace nesmrtelným stejnojmenný film.

Tenkrát ta rvačka souvisela s obranou vlastního území, s obranou mužných práv ve svobodné zemi, domově statečných lidí, kde se poflakují nafoukaní frajeři v džínsech navržených Calvinem Kleinem. Tím územím v onom dávném sporu byla polonahá roztleskávačka školního mužstva. Teď, jak jsem měl již brzy zjistit, jím byla dvaatřicetiletá žena jménem Dale O’Brienová. My oba, já i Dale, jsme dospělí, rozumní právníci, úředníci soudu, kteří složili přísahu, že budou ochraňovat zákony státu i celé země. Celkem vzato, vzhledem k obrovským částkám, které naši rodiče investovali do našeho úsilí o dosažení doktorátů, jsme oba měli mít víc rozumu, než abychom si dovolili stát se „územím“ a „obráncem území”, jenže právě jimi jsme se přesně patnáct minut po desáté hodině oba stali. Vzpomínám si, že jsem se podíval na hodiny umístěné v kormidelním kole na protější stěně – a za okamžik nat o přišla katastrofa.

Vynořila se v podobě dvou mladých kovbojů – hádal jsem jim kolem pětadvaceti let -, kteří se vyloudali z toalety. Neměli na sobě značkové džíny. Ty jejich byly ošoupané a boty měli odřené. K tomu kovbojské košile s výšivkami na chlopních u kapes a s perleťovými knoflíčky na kapsách i manžetách, desetigalonové klobouky naražené nad opálenými tvářemi a kolem krků šátky: světlovlasý mladík s knírem měl modrý a ten s černými vousy červený. V Caluse není neobvyklé občas se potkat s kovbojem. Člověk nemusí vyjet nijak daleko za město a už se ocitne v dobytkářském kraji. Stát Florida ve skutečnosti považuje chov dobytka za jeden z hlavních zdrojů příjmů; je na pátém místě za narkotiky, turistikou, průmyslovou výrobou a pěstitelstvím.

Ti dva kovbojové, kteří okamžitě zamířili k hudebnímu automatu, vypadali na to, že tam u nich doma si každý z nich dokáže přehodit přes rameno tisíciliberního bulíka. Ten světlovlasý měřil nejméně šest stop a čtyři palce a byl mohutný jako zápasník; ten s černými vousy byl prostě vysoký, s tuhým, štíhlým, svalnatým tělem člověka, který začal se vzpíráním těžkých břemen už v mladém věku, nejspíš někde v polepšovně. Byl bych se vsadil, že má obě paže potetované. Nejprve nasypali do automatu snad sto dolarů v drobných mincích. Hned potom začali mačkat knoflíky – snad všechny, které našli -, načež místnost zaplavila první melodie podle jejich výběru: táž country balada, kterou jsme slyšeli při příchodu. Dale obrátila oči v sloup a neslyšně zašeptala: „Ach ne, tohle už ne.“ Světlovlasý kovboj se okamžitě začal zajímat: „Copak je, paní?”, čímž se kvalifikoval jako adept na cenu za d
obrý sluch, protože ten rámus by normálně přehlušil všechno kromě hlasitého výkřiku.

Dale mu samozřejmě neodpověděla.

S úsměvem a nyní i s rukama v bok se ze svého místa u automatu zeptal ještě jednou. „Copak je, paní?”

A ona mu opět neodpověděla.

Přistoupil ke stolu. Jeho přítel s černým bíbrem zůstal stát u automatu. Dale – vím, že jsem se o tom už zmínil – měla na sobě dlouhou zelenou róbu, která se jí zdála být příliš těsná. Nevzpomínám si, zda si nakonec vzala či nevzala kalhotky. Ale pamatuji si, že si nevzala podprsenku, a přestože výstřih jejích šatů nemohl nikterak soupeřit s nestydatou otevřeností Leoniny róby, i tak odhaloval víc, než bylo v takové laciné hospodě u silnice vhodné. Já měl na sobě bílý žaket s černým motýlkem, který jsem si s velkými obtížemi uvázal, než jsme navečer vyšli z domu.

Měl bych dodat, že před tou rvačkou jsem měl hnědé oči, tmavé vlasy a obličej, který můj partner Frank řadí do „liščí“ kategorie. (On sám má podle téže klasifikace „prasečí” tvář.) Vážil jsem sto devadesát liber a měřil rovných šest stop. Po rvačce jsem měl oči černomodré, vlasy rudé jako Dale (alespoň částečně, v místě, kde moje hlava opakovaně narazila na desku stolu), můj obličej se víc než předtím přiblížil „prasečí” kategorii – a zmenšil jsem se.

„Vám se ta muzika nelíbí, paní?” zeptal se světlovlasý kovboj s úsměvem. Měl zářivě bílé zuby. Oči měl modré.

„Ta hudba je fajn,” pronesla Dale, aniž by na něj pohlédla.

„Nezdá se, že by se vám moc zamlouvala,” oponoval jí, skoro jako by se omlouval.

„Je fajn,” opakovala Dale.

„Hej, Charlie,“ zavolal směrem k hudebnímu automatu. „Té paní se líbí muzika, co jsme vybrali.”

Charlie přistoupil blíž.

„Vážně?“ podivil se. I on se usmíval a jeho bílé zuby blýskavě zářily na pozadí černého plnovousu. „No, to mám radost, madam. Vám se taky líbí?” otočil se náhle ke mně s týmž pokřiveným úsměvem ve tváři. Najednou jsem si uvědomil, že mají oba důkladně vypito. A řekl jsem si, že takovému párku opilců bude lépe neodporovat.

S úsměvem jsem přisvědčil. „Ano, je dobrá. Dobře jste to vybrali.”

„Jenom dobrá?“ opakoval Charlie a doširoka otevřel oči. „On si myslí, že je jenom dobrá, Jeffe.”

„Ta paní řekla, že je fajn,” podotkl Jeff ublíženě.

„A dáma má vždycky pravdu,“ prohlásil jsem, ještě stále s úsměvem. „Proč si nejdete sednout a poslouchat?”

„Vy chcete, abychom odešli?” otázal se Charlie a zdálo se, že ho to překvapilo.

„Chtěli bychom být sami, jestli vám to nevadí,” dodal jsem.

„On by chtěl být sám.” Charlie se opět usmíval.

„Jo, slyšel jsem ho,” odpověděl Jeff a taky se usmál.

„Nemůžu říct, že bych se mu divil,” podotkl Charlie.

„Já se mu vůbec nedivím,” opáčil Jeff a s úsměvem nahlédl Dale do výstřihu.

Tónem dospělého člověka kárajícího dva nezbedné výrostky – jimiž z pohledu mého věku osmatřiceti let opravdu byli – jsem řekl: „No tak, chlapci, chovejte se slušně. Vraťte se ke svému stolu, ano?”

Okamžitě se ukázalo, že právě tohle jsem říkat neměl. Oběma současně zmizely úsměvy z tváří. Jeff se opřel dlaněmi o stůl a naklonil se ke mně. Když promluvil, všechno kolem obestřel jeho alkoholem nasáklý dech. Z blonďatého kníru mu visel kousek smaženého brambůrku.

„My nemáme žádný stůl,” sdělil mi.

„Stojíme u baru,” doplnil ho Charlie.

„Tak se vraťte k baru,” navrhl jsem.

„Nám se tady líbí,” namítl Charlie.

„Podívejte,“ řekl jsem, „nechceme mít přece žádné problémy, že? Má přítelkyně a já…”

„Kdo tu má problémy?“ divil se Charlie. „Ty snad máš problémy, Jeffe?”

„Vůbec ne,“ ohradil se Jeff. „Možná že má problémy tady ten pán ve fraku.”

„Byli jste na školním plese?” vyptával se Charlie.

Dale si povzdechla. „Pojďme, Matthew,” vyzvala mě a začala se zvedat.

„Zůstaňte sedět, paní,” zarazil ji Charlie a položil jí ruku na rameno.

Dale ji okamžitě setřásla a v očích se jí zablýsklo. „Pojďme,” opakovala.

„Mluvíte se mnou, paní?“ otázal se Jeff. „Kampak chcete jít?”

„Zavedeme vás, kam budete chtít,” ujistil ji Charlie.

„Matthew…,” řekla.

„Matthew ještě nechce odejít,“ namítl Charlie. „Nemám pravdu, Matthew? Matthewovi se líbí, jak si povídáme.”

„Matthew si rád popovídá,” přidal se Jeff.

„Matthew hrozně rád povídá,” zdůraznil Charlie.

„No tak, hoši,“ prohlásil jsem, „to by stačilo, ano?”

„Co by stačilo?” chtěl vědět Charlie.

„Ta paní říká, že se jí líbí naše muzika,“ rozumoval Jeff. „A Matthew říká, že by to stačilo.”

„Jaký byl ten ples?“ zeptal se Charlie. Moc se mu ten jeho žertík líbil, a tak se s ním chtěl ještě potěšit. „Líbilo se vám na plese?”

„A co na tom plese hráli za muziku?” vyzvídal Jeff.

„Tancovali jste hodně?” zajímal se Charlie.

„Jak by se vám líbilo zatancovat si se mnou?” zeptal se Jeff.

„A jak by se vám líbilo, kdybych zavolal policii?” opáčil jsem.

„To není špatný nápad, když se dostanete k telefonu,” soudil Jeff.

„Mezitím si tady s paní trochu zatancujeme.”

Popadl Dale za zápěstí a táhl ji ven z boxu. Charlie ustoupil stranou, aby jim udělal místo. Začal jsem vstávat, ale Charlie, se svými vzpěračskými svaly, se po mně jen tak lehce ohnal hřbetem ruky a já opět dosedl na dřevěnou lavici s vysokým opěradlem. Pomyslel jsem si: Tohle není pravda. Tahle srážka se dvěma venkovskými kovboji byla stejně vzdálená spořádané realitě mého života jako lov na slony v nejčernější Africe. Jenže Jeff, ten s brambůrkem na kníru, vlekl Dale na mrňavý parket poblíž hudební skříně a ona mu nadávala do hajzlů zkurvenejch a snažila se vytrhnout své zápěstí z jeho sevření. Charlie – ten vzpěrač s černým bíbrem – stál zády ke mně i k boxu s rukama skepticky opřenýma v bok, pohazoval hlavou a smál se, zatímco Jeff přitiskl Dale k sobě a já si uvědomil: Je to pravda. Vyřítil jsem se z boxu, protáhl jsem se kolem Charlieho a snažil se dostat tam, kde Jeff, parketový rváč, právě pol
ožil svou pracku Dale na zadek. Dale ječela a snažila se ho odstrčit a v tom okamžiku mě Charlie praštil zezadu do hlavy sepjatýma rukama jako palicí.

V předklonu jsem zavrávoral s široce rozpaženýma rukama, doširoka otevřenýma očima a otevřenými ústy; Jeff na okamžik pustil Dale, a jak jsem se k němu řítil, udeřil mě naplno do obličeje. Byl bych rád, kdybych mohl říci, že jsem během následujícího krátkého masakru dokázal uštědřit aspoň jednu solidní ránu, jenže já to nedokázal. Když jsem upadl na podlahu, viděl jsem, jak Dale pozvedla koleno a stáhla si z nohy blýskavý střevíc. Přál bych si, abych mohl říci, že podpatek zasáhl Charlieho do hlavy, protože právě tam jím mířila, ale on jednoduše její ruku odrazil a pak usoudil, že bude gentlemanské pořádně ji praštit nad levé ňadro. Dale ječela, zatímco mě vlekli zpátky k boxu a mlátili mi hlavou o desku stolu. Také číšnice ječela. Barman vběhl do zadní místnosti a začal hulákat. Někdo – myslím, že ten starý pán v jachtařské čepici – se rozběhl k telefonu zavěšenému na stěně.

Když se konečně dostavila caluská policie, tiskl jsem si k zátylku kapesník s monogramem M. H. a Charlie s Jeffem už byli dávno pryč. Strážníkovi jsem pověděl, že jejich příjmení neznám. Uvedl jsem, že před vchodem stála modrá dodávka, ale že jsem si nevšiml poznávací značky. Také jsem mu sdělil, že se znám osobně s detektivem Morrisem Bloomem od caluské policie, ale zdálo se, že ho tento střípek informace nijak zvlášť nezaujal. Barman se domníval, že by měl zavolat sanitku. Oponoval jsem. Ne, žádnou sanitku. Policista naléhal, že bych měl jet do nemocnice. Dale se nabídla, že mě odveze k Samaritánům. Někdo jiný – myslím, že to byl opět ten stařík v jachtařské čapce – podotkl, že mám celý svůj pěkný bílý žaket zakrvácený. Poslední, co jsem uslyšel předtím, než jsem opustil místo činu, byla servírčina zasmušilá slova: „Přeju vám pěkný den.” Myslím, že mluvila o zítřku, protože noc ještě neskončila a v příštích okamžicích měla pro mne být ještě mnohem horší.

Sekundáři z ambulantního oddělení u Samaritánů trvalo celou hodinu, než mě řádně ošetřil a obvázal rány a opakovaně mě ujistil, že nemám nic zlomeného. Z nemocnice jsme s Dale odjeli krátce před půlnocí. Usedla k volantu, vykasala si dlouhou róbu nad kolena, nastartovala a vyrazila po US 41, teď už docela opuštěné. Seděli jsem bok po boku v naprostém tichu; připadal jsem si úplně nemožně. Jako pitomec. Jako padavka. Zažíval jsem všechny pocity, jež jsem poznal jako kluk vyrůstající v divokých, drsných ulicích Chicaga ve státě Illinois. Kluci nikdy nebrečí, ale mně bylo do breku. Bolela mě hlava, oči i ústa a byl jsem vděčný aspoň za to, že jsem tentokrát nepřišel o žádné zuby. Chtělo se mi říci: „Omlouvám se,” jenže jsem nevěděl, za co bych se měl omlouvat. Moje mysl kroužila labyrintem stále stejných, bezvýchodných úvah. Mám se omluvit za to, že jsem civilizovaný člověk žijící ve světě obča
s obývaném barbary? Mám se omluvit, že nenosím zbraň jako tolik jiných lidí v Americe? Mám se omluvit za to, že nejsem mistrem světa v těžké váze?

Když jsem byl malý a moje teta Nora řekla mamince něco ošklivého, maminka odpovídala: „Promiň, že žiju.” Mám se omluvit za to, že žiju? Co kdyby to dopadlo naopak? Co kdybych já vymetl podlahu s těmi dvěma paviány? Byl bych snad lepším člověkem, než jsem teď, kdy sedím mlčky v autě, lížu si rány a domů mě veze žena? A co má vlastně být, hm? Dale mě vezla domů už nesčetněkrát. Proč by zrovna teď mělo záležet na tom, že je to ženská?

Ti mi ale dali, parchanti.

Toužil jsem je zabít.

Projeli jsme kolem Marina Lou, potom kolem červené cihlové budovy střední školy a pak Dale na světlech odbočila doleva do Parsonsovy ulice a zamířila do vnitrozemí k mému domu. Ještě pořád ani jeden z nás nepromluvil. Stále jsem si myslel, že mě Dale, stejně jako já sám, považuje za neschopného chlapa. Vzpomínal jsem, jak si strhla ten nablýskaný střevíc a chtěla jím Charlieho praštit do hlavy. Měl jsem popadnout nůž z podnosu na příbory. Měl jsem rozbít pivní láhev. Měl jsem jim vyrazit rovnou po krku. Jenže já takové věci dělat neumím.

Zajela s vozem na moji příjezdovou cestu.

„Je to za stínítkem,” upozornil jsem ji.

„Co?”

„Blikačka.”

„Cože?”

„Ta věc na otvírání garáže.”

„Ach,” řekla.

Zašmátrala a našla ji, stiskla obě tlačítka, jenže v nesprávném pořadí, pak opačně a vrata garáže se zvedla. Zajela dovnitř, vypnula motor a podala mi klíče. Vystoupil jsem, odemkl dveře do kuchyně a cvakl vypínačem.

„Dala bych si něco k pití,” nadhodila.

„Já taky.”

„Udělám to,” nabídla se, ale i tato nevinná poznámka se jaksi zdála být komentářem k mé mužnosti.

„Parchanti,” zavrčel jsem.

„Jo,” přisvědčila.

„Že jsou takoví lidé vůbec na světě,” posteskl jsem si.

„Jo,” opakovala.

Přinesla mi dewar’s s ledem. Sama pila gin s tonikem. Totéž si objednala i U kapitána Blooda předtím, než se bláznivé roztočil celý vesmír.

„Na zdraví,” řekla.

„Na zdraví,” opakoval jsem.

Vstal jsem a šel rozsvítit světla v bazénu. Zazářil do temnoty jasnou modří.

„Nemáš chuť si zaplavat?” navrhl jsem.

„Ne.”

„Půjdeme rovnou do postele?”

„Ne,“ odmítla, ale ani teď jsem ještě nezaznamenal v jejím hlase nic zlověstného. Myslel jsem si, že si nejdřív chce dopít skleničku. Původně jsme jeli k ní domů, než nám zkřížila plány – mírně řečeno – dopravní zácpa. Na nic jsem se nevyptával, když z nemocnice zamířila rovnou sem. Říkal jsem si, že ji asi napadlo, že poražený gladiátor s povděkem uvítá pohodlí vlastního lůžka. Kromě toho byl můj dům blíž a po tom, co se stalo, jsme oba byli celí roztřesení. Měl jsem za to, že oba mlčky počítáme s tím, že zůstane na noc u mě, jako to udělala už tolikrát. „Ke mně nebo k tobě?” Tahle otázka byla zbytečná, pokud šlo o mě a o Dale.

„Matthew,“ ozvala se, „musím ti něco říct.”

Už je to tady, pomyslel jsem si.

„Já vím,“ přerušil jsem ji, „je to zatraceně zlé, když dospělý chlap nedokáže ochránit…”

„Nebuď směšný,“ zarazila mě. „Snad si nemyslíš, že obdivuju tyhle frajerský kecy. Proboha!”

„Tak… co…?”

„Možná tohle není ta pravá chvíle,” zaváhala.

„Možná ne,“ přisvědčil jsem. „Nepočká to do rána?”

„Já tady ráno nebudu, Matthew.”

Pohlédl jsem na ni. Nedívala se mi do očí. Jako bych byl Jeff, když se jí U kapitána Blooda ptal, jak se jí líbí muzika.

„Co tím myslíš?” zeptal jsem se.

Neodpověděla mi hned. „Dale,“ naléhal jsem. „Co je?” „Chci s tím skoncovat,” odpověděla.

Taxík pro ni přijel až ve čtvrt na tři. Do té doby jsme to všechno probrali a ještě jednou probrali a pak jsme to probrali znovu. Když taxíkář venku zatroubil, vykročila k domovním dveřím, otevřela je, zamávala na něj a pak mě políbila. Na tvář. Díval jsem se, jak utíká po chodníku. Díval jsem se, jak zasvítily její nohy, když si povytáhla šaty, než vklouzla na zadní sedadlo. Díval jsem se, jak se taxík odpoutal od chodníku. Dale se neohlédla. Naslouchal jsem vrčení motoru, dokud se nerozplynulo ve vlhké noci.

Vrátil jsem se do obýváku a namíchal si velmi silné a velmi suché martini. Nepřidal jsem do něj olivu. Jakmile jsem dopil to první, namíchal jsem si další. Seděl jsem v prázdném pokoji, pil jsem, díval se ven na osvětlený bazén a přehrával si v mysli všechno, co mi řekla a co jsem na to řekl já. Nejdříve mi oznámila, že potkala někoho jiného. Když jsem chtěl vědět, jak mohla potkat někoho jiného, když jsme spolu skoro každý večer, namítla: „Ale ne úplně každý večer, Matthew.” Zeptal jsem se, kde se tedy s tou osobou potkala. Nedokázal jsem říci s mužem. Pro mě to byla osoba bez tváře. Někdo, s kým se potkala, někdo, s kým se stýkala za večerů, kdy nebyla se mnou. Prý ho potkala ve své kanceláři u firmy Blackstone, Harris, Gerstein, Garfield a Pollock – pronesla to jméno tónem recepční, hlásící se do telefonu. Dodala, že je to klient. Prý pro něj vyřizovala něco ohledně jakési sbírky. Prý je mu dvaačty řicet a nedávno ovdověl. Prý ji požádal, aby si ho vzala. A ona si ho prý vezme.

Zeptal jsem se, jak dlouho už to trvá. Připadal jsem si příšerně hloupě, když jsem tu otázku položil. Připadal jsem si jako manžel, kterého podvádí žena. Odpověděla, že se potkali před měsícem. Jedovatě jsem prohodil, že to si tedy pospíšil, nebo nějakou podobnou nejapnost. Stále ještě jsem netušil, jak se ten chlap jmenuje. Neřekla mi jeho jméno. „Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se. Prý na tom nezáleží. Prý záleží jen na tom, že ho miluje a chce si ho vzít. Prý si připadá hrozně laciná a falešná, když je se mnou a přitom cítí, jak je mu oddaná. Myslím, že v tu chvíli jsem začal být naštvaný a pronesl jsem něco krutého, za což jsem se po chvíli omluvil. Řekl jsem, že zajisté chápu, že se žena může cítit lacině a falešně, když cestuje z jedné postele do druhé, a hned nato jsem se omluvil a ona se na mě dívala svýma trávově zelenýma očima; vypadala maličko zasmušile a pak řekla něco jako: „N
u, tak to je, Matthew.” Oponoval jsem jí, že přece nemůžeme jen tak skončit něco, co trvalo tak dlouho, že jestli se chce vdávat, proč to tedy neřekla? Já si ji vezmu hned v tuhle minutu, jestli se chce vdávat. A ona odpověděla: „Ano, to chci,“ a pak dodala cosi stejně krutého, jako byla ta moje poznámka pár okamžiků předtím: „Jenže si nechci vzít tebe.”

A tak jsme tam mlčky seděli, zdálo se mi, že to trvalo hrozně dlouho, a pak jsem se zeptal, jestli by mi laskavě pověděla, v čem jsem udělal chybu! Mám za to, že jsem ještě pořád myslel na svoji neschopnost postavit se těm dvěma paviánům U kapitána Blooda. Říkal jsem si, že kdybych se byl dokázal chovat jen trochu mužněji, snad by se teď tohle nestalo, neseděl bych v klimatizovaném obýváku a neposlouchal ženu, která mi oznamuje, že mě už nechce, nepotřebuje, zatímco venku se z bazénu rozlévá zářivá modř do bezhvězdné noci. Ujistila mě, že jsem žádnou chybu neudělal, jenže ona se teď zamilovala. Okamžitě jsem ji přerušil: „Myslel jsem, že miluješ mě.“ A ona tiše a klidně opáčila: „To jsem nikdy neřekla, Matthew.” Byla to pravda. Nikdy jsme si navzájem neřekli: „Miluji tě.”

Při zpětném pohledu mně to připadlo jako důležité opomenutí, a tak jsem okamžitě namítl, že ona přece ví, že ji miluji a že jsem měl za to, že ona miluje mě. Co by jinak mělo znamenat těch uplynulých sedmnáct či osmnáct měsíců či jak dlouho to, k čertu, trvalo? Odvětila, že šlo jenom o sex. Popřel jsem to. A ona to opakovala. „Sex, Matthew.” A pak začala rozvíjet jakousi snivou rapsodii o tom novém muži, kterého nalezla a o němž jsem ještě pořád nevěděl, jak se jmenuje; a snad jsem to ani vědět nechtěl. Vykládala mi o jeho skvělých vlastnostech a dokonce i o jeho chybách, jichž si je prý dobře vědoma, ale nezáleží na nich, na těch chybách. Miluje ho a on ji požádal o ruku a ona souhlasila a je to.

Pokusil jsem se opět vyzkoušet lacinou mužskou strategii ve snaze dostat ji do postele. Říkal jsem si, že kdybych ji ještě jednou dostal do postele, sevřel ji v náručí, políbil ji, pomiloval, uvědomila by si, jak významný je vztah, který se chystá odhodit. Připomněl jsem jí všechny krásné okamžiky, které jsme spolu prožili, i naše vášnivé milování -nevzpomíná si snad, jaké to bylo poprvé tehdy v jejím domě na Whisper Key? Nevzpomíná si na všechny ostatní příležitosti? Na cestu do Mexika a pár úžasných dnů, které jsme tam spolu strávili? Což tohle všechno pro ni už nic neznamená? Dlouho seděla velmi tiše a pak promluvila: „Znamenalo to pro mne moc, Matthew, a nikdy na to nezapomenu. Ale vezmu si Jima.”

A jakmile otevřeně zaznělo jeho jméno, jakmile jeho jméno vpadlo do mého klimatizovaného pokoje jako olověné závaží, všechno se stalo skutečností a já pochopil, že udělala přesně to, k čemu se chystala celý večer: jednoznačné a neodvolatelně ukončila náš vztah. Když venku zatroubil taxíkář, právě jsem vzpomínal, jak si sundala střevíc, aby mi přispěchala na pomoc – tehdy, když jediné, co nám hrozilo, bylo napadení a ublížení na zdraví. Řekla jen: „To je můj taxík,“ nebo něco takového, smutně potřásla hlavou, přistoupila ke dveřím a otevřela je. Zamávala na řidiče a já šel za ní k těm dveřím; ona se rukou dotkla mé rozbité tváře a rozloučila se: „Sbohem, Matthew.” Políbila mě na tvář, dodala: „Je mi to líto,” prudce se otočila a rozběhla se po chodníku k čekajícímu taxíku. Nevěděl jsem, zda jí je líto, že mě zbili, anebo že to mezi námi vzalo takový konec.

Seděl jsem a pil. Řekl bych, že jsem usnul vsedě. Jsem si jist, že jsem neomdlel, prostě jsem usnul.

Vzbudil mne telefon.

Zamrkal jsem do slunce, zářícího za posuvnými skleněnými dveřmi. Bylo úterý ráno, devátého srpna. Pohlédl jsem na nástěnné hodiny nad stereo soupravou. Pár minut po sedmé. Telefon pořád zvonil. Dale, napadlo mě. Rozmyslela si to.

Prudce jsem vstal a ucítil jsem v zátylku ostrou bolest. Chvíli jsem se nehýbal. Celý pokoj se rozmazaně pohupoval, až se mi nakonec opět podařilo zaostřit. Telefon naléhavé vyzváněl. Zašel jsem do kuchyně a prudce jsem strhl sluchátko z vidlice.

„Haló?” ozval jsem se.

„Matthew?“ Byl to mužský hlas. „Doufám, že jsem vás nevzbudil.”

„Kdo je to?” zeptal jsem se.

„Morrie Bloom.”

Detektiv Morris Bloom od caluské policie. Napadlo mě, že dnes přišel do práce časně ráno, uviděl hlášení toho uniformovaného poldy a v hlášení moje jméno a teď volá, aby se zeptal, jak se mi daří.

„Jak se máte?” vyptával se.

„Dobře,” lhal jsem. Necítil jsem se dobře.

„Promiňte, že volám tak brzy ráno,“ omlouval se. „Ale pracuju na té věci celou noc a čekal jsem jen na trochu vhodnou hodinu.”

„Aha,” řekl jsem. Sedmá hodina mi nepřipadala moc vhodná.

„Matthew, máme tady vraždu, přišli jsme na to včera večer chvíli po desáté,“ vykládal. „V jednom domě na Stone Crab Key. Několik bodných ran. Je to kluk jménem Jack McKinney, neříká vám to nic?”

„To ano,“ přisvědčil jsem. „Řekl jste vražda?”

„Jo. Proč vám volám: V jeho peněžence jsme našli vaši vizitku. Byl to váš klient, Matthew?”

„Ano, byl.”

„Co jste pro něj zařizoval?”

„Nákup pozemku.”

„Tady v caluském okrese?”

„Ano.”

„Matthew, vím, že vás obtěžuju, ale říkal jsem si, jestli byste sem nemohl zaskočit a povědět mi nějaké podrobnosti. Chtěli bychom to rozjet co nejrychleji, třeba se nám povede aspoň o kousek předběhnout toho, kdo to udělal.”

„Právě jsem se probudil,” poznamenal jsem.

„Za jak dlouho se dokážete umýt a obléknout?” vyptával se Bloom.

„Morrie, necítím se dnes ráno nijak zvlášť…”

„Jack McKinney je na tom ještě hůř,“ opáčil Bloom. „Můžete to pro mě udělat, Matthew?”

„Dejte mi asi tak hodinu času,” požádal jsem.

„Tak nashle,” rozloučil se Bloom a zavěsil.

Když uviděl můj obličej, vykulil oči.

Já sám jsem je také vykulil, když jsem se čtyřicet minut předtím uviděl v zrcadle při holení. Tedy, vykulil jsem je jen natolik, nakolik to šlo, vzhledem k tomu, že byly napuchlé, promodralé a vypadaly jako jedovaté medúzy, které občas vlny vyplaví na caluských plážích.

„Co se vám sakra stalo?” zeptal se.

Vyprávěl jsem mu o Charliem a Jeffovi.

„Ohlásil jste to?” Měl na mysli policii. Vzhledem k tomu, že on sám byl policista, bylo zbytečné to upřesňovat.

Přisvědčil jsem, že jsem to ohlásil.

„Jak se jmenoval strážník, který to s vámi sepsal?” chtěl vědět.

Odpověděl jsem, že si nevzpomínám.

„Podívám se do hlášení,“ prohlásil. „Abych se ujistil, že po tom půjdou.”

Poděkoval jsem mu.

„Je to tady jak na zasraným Divokým západe, co?” Potřásl hlavou.

Neviděl jsem se s ním už od listopadu, kdy nás naše různá povolání svedla dohromady u případu, o němž ještě stále hovořil jako o „průšvihu s kráskou a zvířetem“, zatímco já na něj vždycky myslel jako na „tragédii George Harpera.” Zdálo se mi, že pořádně zhubl. Bloom měřil šest stop a tři palce, byl to mohutný chlap s přerostlými klouby pouličního rváče, s liščím obličejem a nejednou zlomeným nosem. Měl ježaté černé obočí a tmavě hnědé oči, které vypadaly, jako by měl neustále pláč na krajíčku – to je u policisty nepříjemný handicap. Jenže když jsme se viděli naposledy, vážil nejméně dvě stě třicet liber a nevypadal ani zdaleka tak jako teď.

„A jak se jinak máte? ” zeptal se.

„Jinak dobře,“ ujistil jsem ho. „A vy?”

„Teď už mnohem líp.”

„Teď?”

„Před Velikonocemi jsem dostal žloutenku,“ vykládal. „Židi nesmějí jíst mušle, je to tak? No, a co udělá starej dobrej žid Morris Bloom? Nadlábne se mušlí. Přesné řečeno škeblí, podávaných ve skořápce. Jím je celý život, neprozraďte to našemu rabínovi. Jenže tentokrát – bác ho, žloutenka. Typu A. Chcípal jsem jako pes. Chtělo se mi umřít. Každičký den, po celý měsíc, jsem měl horečku. Zhubl jsem o třicet liber. Věřil byste tomu? Uvažuju o tom, že napíšu knížku Žloutenková dieta. Myslíte, že by šla na odbyt? Jak vypadám? Nevypadám líp? Vážím teď rovných dvě stě sedmdesát liber. Mohl bych dělat manekýna. Kdo vydělává víc? Manekýni nebo autoři knížek o dietách? Určitě ne policajti,” dodal s úsměvem. „Rád vás vidím, Matthew. Omlouvám se, že jsem zavolal tak brzy…”

„To je v pořádku,” ujistil jsem ho.

„Vědět, co se vám stalo včera večer, nevolal bych vám. Vyženu všechny modrokabátníky pátrat po těch dvou pitomcích. Najdeme je, nemějte obavy. Charlie a Jeff, jo? Zní to jak komické duo z vaudevillu. Pěkní komici. Zřídili vás pořádně, Matthew. Budu vás muset naučit, jak se zákeřně rvát.”

„To by se mi líbilo,” přitakal jsem.

„Myslíte to vážně? Přijďte někdy večer do tělocvičny, nakopnu vás párkrát do koulí. Fakt to myslíte vážně?”

„Velice vážně.”

„Tak dobrá. Domluvíme se. A teď k McKinneyovi,” pokračoval. „Zrovna telefonovali od koronera. Písemnou zprávu prý pošlou později. McKinneyho někdo čtrnáctkrát bodl nebo sekl, někdo mu dal pořádně co proto, to vám řeknu. Co o něm víte, Matthew? Uvítám všechno, co mi můžete povědět. Kdy jste ho viděl naposledy? Protože v policejní práci, když vyšetřujeme vraždu, máme jedno pravidlo, říkáme tomu čtyřiadvacet P a P… zajímají vás tyhle věci?

„Zajímají.”

„Protože některé lidi to nezajímá,” vysvětloval Bloom. „P a P znamená předtím a potom. První, o co se snažíme, je prošetřit posledních čtyřiadvacet hodin života oběti, protože tak získáme přehled o tom, kam ten dotyčný šel, s kým se setkal a co dělal, a to nám může poskytnout vodítko. To je čtyřiadvacet hodin předtím. Současně se snažíme pracovat co nejrychleji během prvních čtyřiadvaceti hodin po vraždě – to je čtyřiadvacet hodin potom -, protože to je jediné období, kdy můžeme mít trochu navrch. Vrah ještě neměl čas zamést příliš mnoho stop, neví zatím, kolik toho víme, ani jestli jsme už vůbec našli mrtvolu a tak. To je moc důležité období, těch prvních čtyřiadvacet hodin. Potom může stopa hrozně rychle vychladnout, Matthew, dokonce i tady, kde se člověk div nerozpustí, jako sněhulák. Čtyřiadvacet P a P, člověk se pořád učí, nemám pravdu? Viděl jste McKinneyho někdy během posledníc h čtyřiadvaceti hodin?

„Naposledy jsem ho viděl v pátek ve dvě odpoledne.”

„Dobře, povězte mi o tom,“ požádal Bloom. „Nebude vám vadit, když si budu dělat poznámky?”

Pověděl jsem mu o tom.

Jack McKinney přišel do mé kanceláře někdy v červenci; poslal ho ke mně jeho přítel, jehož jsem zastupoval ve věci žaloby kvůli invaliditě. McKinneymu bylo dvacet let; zeptal jsem se ho na to, protože vypadal o moc mladší a já si chtěl být jist, že je plnoletý a smí podepsat závaznou smlouvu. Ve státě Florida je člověk podle zákona považován za schopného uzavřít vynutitelnou smlouvu, jakmile dosáhne věku osmnácti let. McKinney mi ukázal řidičský průkaz, aby mi dokázal, že mu je opravdu dvacet let, a pak mi vysvětlil, že si plácnul s jedním farmářem na Timucuan Point Road, že od něj odkoupí patnáctiakrový pozemek, ležící v půli cesty mezi Calusou a Ananburgem. Ten farmář se jmenoval Avery Burrill a zabýval se pěstováním fazolí. Jack McKinney se také chtěl stát pěstitelem fazolí.

Sdělil mi dohodnutou cenu – čtyřicet tisíc dolarů – a dodal, že ten obchod potřebuje uzavřít co nejdříve, než si to Burrill rozmyslí. Vzhledem k jeho neobvyklému mládí a také proto, že jsem nikdy předtím neslyšel, že by se v této části státu pěstovaly fazole, jsem zatelefonoval Johnu Porterovi z okresní pobočky ministerstva zemědělství a zeptal se, co si o tom myslí. Porter mi vyložil, že fazole se pěstují převážně na východním pobřeží, v okrese Palm Beach a také v South Dade, v okolí Homesetadu. Na centrálním západním pobřeží, tady v caluském okrese, jsou hlavními plodinami rajčata, jahody, locika, čekanka, červená řepa a sem tam i čínské zelí – ale určitě ne fazole. Vzápětí mě překvapil otázkou, zda to nemá něco společného s jistým Averym Burrillem.

Ukázalo se, že Burrill za ním přišel před nějakými třemi lety s přesně stejným dotazem jako já dnes. Burrill měl v plánu začít v malém, osázet patnáct akrů fazolovými keříky, a co vypěstuje, dodávat jen do zdejších obchodů. Porter ho poučil, že se tady sice fazole pěstovat dají, ale lépe se jim daří v humusovité půdě. A kromě toho se pěstují především na východním pobřeží – i proto, že veškerá sklízecí, dopravní a skladovací technika je právě tam; tady v Caluse by neměl přístup k potřebným strojům a náklady na sklizeň by se mu předražily, protože by musel sklízet ručně.

Dale Burrillovi podrobně vypočítal všechny skutečné náklady před sklizní – pohonné hmoty, hnojivo, postřiky a práškování, opravy a údržba, pěstitelské licence a pojištění atd. To všechno by dělalo nějakých 450 dolarů ročně na akr. K tomu je třeba přičíst náklady spojené se sklizní a prodejem – sběr, balení, kontejnery, skladování a odvoz, poplatky zprostředkovatelům atd., což bude stát kolem 228 dolarů ročně na akr, takže celkové roční náklady budou činit 678 dolarů ročně. Burrill může počítat s výnosem pětaosmdesáti bušlů z jednoho akru a hrubá tržba z jednoho akru by mu mohla vynést asi 804 dolarů. Po odečtení nákladů ve výši 678 dolarů to dělá 126 dolarů na akr. Z toho musí odečíst ještě nezbytné investice, manažerské poplatky, úroky a bůhví co ještě. Zkrátka, fazolová farma v této části Floridy je ztrátový podnik a Porter to Burrillovi vysvětlil v co možná nejjasnější a nejzhu
štěnější formě. Burrill se však do toho stejně pustil a – podle předpovědi – zkrachoval. A teď se snažil svůj podnik prodat dvacetiletému klukovi, který nerozezná fazoli od jetele.

Jakmile jsem obdržel tyto informace, zavolal jsem McKinneyho.

Pověděl jsem mu, co jsem se dozvěděl, a poradil jsem mu, aby ten obchod pustil z hlavy. McKinney mi odpověděl stejně, jako Burrill před třemi roky odpověděl Porterovi: ví, jak to zařídit, aby mu fazole v této části země vynášely. Vyložil jsem mu všechna fakta a čísla. Vysvětlil jsem mu, že není žádný způsob, jak by to mohlo fungovat. Jenže on trval na tom, abych zavolal Burrillovu právníkovi a potvrdil dohodnuté podrobnosti té koupě, a já jsem ničím nedokázal jeho rozhodnutí zvrátit. McKinney se dostavil minulý pátek do mé kanceláře k podpisu smlouvy. Přinesl s sebou čtyři tisíce dolarů – desetiprocentní zálohu v hotovosti, požadovanou Burrillem. Zeptal jsem se ho tehdy, nepotřebuje-li zařídit hypotéku nebo jinou finanční výpomoc, aby měl na zaplacení zbytku při závěrečném řízení. Řekl, že má těch 36 0000 dolarů v hotovosti a na závěrečné řízení je přinese. Naléhal jsem, aby raději přinesl potvrz
ený šek nebo pokladní poukázku. Když jsem mu poradil, aby si vyžádal týdenní odklad na inspekci vodovodního potrubí, topení a elektrického vedení v usedlosti, odpověděl, že se inspekce vzdá. Přesto jsem naléhal, aby požádal alespoň o kontrolu výskytu termitů a jiných škůdců.

Vzhledem k obvyklým nutným kontrolám a daňovým rešerším bylo datum závěrečného vyrovnání určeno na druhý den v měsíci září.

A to bylo všechno.

„Čtyři tisíce dolarů v hotovosti, hm?” podivil se Bloom.

„Ano,” potvrdil jsem.

„Jako záloha na čtyřicet tisíc kupní ceny.”

„Ano.”

„A tvrdil, že zbytek zaplatí taky v hotovosti?”

„Tak to říkal.”

„Pane jo, to je spousta peněz, Matthew.”

„Pane jo, to tedy je.”

„Kdepak asi sehnal dvacetiletý kluk čtyřicet tisíc na farmu?”

„Nemám ponětí.”

„Velký prachy,“ pronesl Bloom zamyšleně. „Copak vás napadá, Matthew?”

„Dědictví,” nadhodil jsem.

„Tady vidíte rozdíl mezi advokátem a policajtem. První, co napadne mě, jsou narkotika.”

„Nu…,” řekl jsem.

„Tohle je Florida a toho kluka zavraždili. Neřekl vám, kde přišel k takovým penězům, co?”

„Neřekl a já se ho neptal.”

„Dvacet let,“ uvažoval Bloom. „A má čtyřicet tisíc v hotovosti. Víte, co jsem měl já, když mi bylo dvacet? Jeden oblek a dvoje kalhoty a v jedněch z nich byla díra. Kdo to dneska ví? Jak na vás ten kluk zapůsobil? Jaký na vás udělal dojem?”

„Byl dobře oblečený. V obou případech, když jsme se setkali. Sako a kravata, vlastně byl oblečený docela jako student z nějaké lepší školy. Tmavé vlasy, hnědé oči, dobře stavěný… vypadal jako sportovec. Nebo přinejmenším jako někdo, kdo své tělo používá a dobře o něj pečuje.

„Jakou vám dal adresu? Nadiktoval vám adresu domů?”

„Na to si jen tak nevzpomenu. Bylo to někde na Stone Crab Key. Říkal, že bydlí v domě se soukromými byty na Stone Crab Key.”

„Víte, kolik za ten byt platil, Matthew? Za ten, kde jsme ho včera našli? Měl ho pronajatý za dvanáct set škeblí – bůh mi odpusť, už nikdy v životě neřeknu o škeblích ani slovo. Dvanáct set měsíčně. Domácí vypověděl, že tam bydlel už od začátku června; pronajal si ten byt od nějakého chlápka z Pittsburghu. To znamená, že od června už vypláznul tři tisíce šest set, nemluvě o kauci. Ten kluk musel být dost bohatý, co?”

„Řekl bych, že ano.”

„Rád bych věděl, kde k tomu bohatství přišel,“ přemýšlel Bloom. „Možná že právě o něj tomu vrahovi šlo. V tom bytě bylo všechno zpřeházené. Šaty rozházené po zemi, rozpárané čalounění, převrácená postel – zdálo se mi, že tam někdo něco hledal. Možná šestatřicet táců, co? A možná je našel. Ty prachy, které McKinney potřeboval na závěrečné vyrovnání. Říkal jste, že to mělo být někdy příští měsíc, ne?”

„Ano, druhého září.”

„Hm,“ zabručel Bloom a pokývl hlavou. „No, já si za chvíli půjdu promluvit s jeho matkou, měl její jméno v adresáři. Dám vám vědět, jestli ten kluk někdy poslední dobou přišel k nějakým větším penězům.” Usmál se a dodal: „Nemyslíte, že je třeba vyhrál na dostizích?”

Můj partner Frank prohlásil, že mi to patří. Můj partner Frank zdůraznil, že se nevyplácí rvát se kvůli ženským. A můj partner Frank také usoudil, že si o to Dale možná koledovala vzhledem k tomu, jak byla oblečená – díky těmto slovům se Frank málem zapletl do rvačky se mnou a ještě k tomu kvůli ženské.

Pověděl jsem mu, že jsme se s Dale rozešli.

„Ty jsi rozený smolař, pokud jde o ženské,“ prohlásil Frank. „Máš to napsané na čele. Pokud jde o ženské, máš typickou mentalitu druhého v pořadí. Já jsem náhodou měl moc rád Susan,” pokračoval. Susan je moje bývalá manželka. „Nedokážu pochopit, proč sis vůbec něco začínal s tou bezvýznamnou blondýnou,“ dodal. Měl na mysli jistou Agathu Hemmingsovou, která byl příčinou rozpadu mého manželství se Susan, později se rozvedla se svým mužem, znovu se provdala a odstěhovala se do Tampy. „Ne že bych neměl rád i Dale,” rozumoval Frank. „Dale je hrozně chytrá a moc hezká. Ale věděl jsem, že to musí přijít, Matthew, ty neumíš se ženami zacházet. Jedna z věcí, které jsem se v New Yorku naučil velice brzy, bylo to, jak zacházet se ženami. Vidíš, jak spolu s Leonou skvěle vycházíme? To proto, že jsem si v sedmnácti letech sepsal deset pravidel, jak se chovat k ženám. Pořád ta pravidla dodržuji, Matthe
w, je to návod, jak je třeba se k ženě chovat, chceš-li s ní dobře vycházet. Jak jsi se ty choval k Dale, Matthew?”

„Do toho ti nic není,” odsekl jsem.

„Je mi něco do toho, když přijdeš do práce a vypadáš, jako by tě protáhli mlýnkem na maso? Protože ses popral kvůli ženě, se kterou jsi neuměl správně zacházet?

„Ne, ani do toho ti nic není.”

„Myslel jsem, že jsme partneři,” naléhal Frank.

„Ne ve všem,”

„Vypadáš hrozně,” poznamenal.

„Taky se hrozně cítím.”

„Proč nejdeš domů?”

„Mám práci.”

„Vyděsíš všechny klienty. Nechceš, abych ti napsal ta pravidla?”

„Ne, myslím, že nechci.”

„Chápu, že nemá smysl zavírat stáj, když ti kůň už utekl,“ připustil Frank. „Ale jsem si jist, že se objeví jiné ženy, a neuškodí, budeš-li vědět, jak se k nim máš chovat.”

„Nestojím o tvoje pravidla,” prohlásil jsem.

„Napíšu ti je,“ ujistil mě Frank. „Máme s Leonou dokonalé manželství jen díky těm pravidlům. Jsme svoji už patnáct let; myslíš snad, že je to jen šťastná náhoda?”

„Já nevím, čím to je. To je tvoje věc, Franku.”

„Napíšu ti je,“ opakoval Frank, „požádám Cynthii, aby ti je přepsala na stroji.”

„Ne, neobtěžuj se,” odmítl jsem.

„Mě to neobtěžuje,“ tvrdil Frank a v tu chvíli zazvonil telefon a Cynthia mi oznámila, že mě na lince číslo šest čeká pan Burrill. Zvedl jsem sluchátko, Frank neslyšně pronesl: „Napíšu ti je,” a odešel z mé kanceláře.

„Matthew Hope,” ohlásil jsem se do telefonu.

„Pan Hope?“ ozvalo se. „Tady je Avery Burrill.”

Hlas venkovana, zemědělce s jižanským přízvukem, který by se dal sekat mačetou.

„Ano, pane Burrille,” přisvědčil jsem.

„Prodávám farmu vašemu klientovi.”

„Ano, pane, já vím.”

„Zrovna jsem to slyšel v rádiu,“ řekl. Pochopil jsem, že mluví o vraždě Jacka McKinneyho. „Můj advokát je nahoře v Maine, chytá ryby na nějakým pitomým jezeře a nedá se mu tam dovolat. Co budeme dělat?”

„Myslíte s tím závěrečným vyrovnáním?”

„To bych řek, že s tím. Váš klient je mrtvěj, někdo ho zabil. A já mám od něj podepsaný lejstro, kde je napsáno, že ode mě kupuje farmu. Bejval bych sehnal tucet jiných kupců na ten pozemek, ale všem jsem to odřek, protože Jack byl celým srdcem odhodlanej dát se do pěstování fazolí. Chci vědět, kdo teď má za to odpovědnost, pane Hope. Kdo přijde na to vyrovnání?”

„Nemám ponětí.”

„Myslel jsem, že jste Jackův advokát.”

„To jsem. Ale nevím, jestli zanechal nějakou závěť, nebo kdo…”

„Tak to teda setsakra koukejte zjistit, pane Hope. Já to vidím tak, že mi je dlužnej třicet šest tisíc dolarů. Mám svý plány, víte? Je důležitý, aby ten obchod klapnul. Moje vina to není, že se nechal zapíchnout. Chci svý peníze.”

„Pane Burrille,“ přerušil jsem ho, „navrhuji, abyste se spojil s vaším advokátem, pokud jde o…”

„Povidám, že je někde na lodi. Jak ho mám asi sehnat?”

„Určitě někdo u něj v kanceláři…”

„Do jeho kanceláře už jsem volal. Jak myslíte, že vím, že je na lodi? Je tam jen jedna holka, co zvedá telefony. My farmáři si nemůžeme dovolit nóbl advokáty s kancelářema plnejma pomocníků. Harry Loomis v tom jede sám. Je tam jen on a jedno děvče u telefonu. A teď je na lodi a bude tam až do konce tejdne. Do kanceláře se vrátí až patnáctýho.”

„Navrhuji, abyste počkal, až se vrátí,“ poradil jsem mu. „To vyrovnání se stejně koná až začátkem příštího měsíce.”

„Počítal jsem, že druhýho už vocaď vypadnu.”

„Je mi líto.”

„Všecko záleží na tom, jesli ten kšeft dopadne. Zkuste, jesli pro mě dokážete něco zjistit, prosím vás. To bych uvítal. A jelikož je Harry pryč, klidně vám šoupnu pár dolarů, když mi s tím pomůžete.”

„To nebude třeba, pane Burrille.”

Ani jsem nedodal, že by to také bylo neetické.

„Máte moje číslo?” zajímal se.

„Nemám,” přiznal jsem.

„To byste měl mít. Máte tužku?”

Zapsal jsem si číslo, které mi nadiktoval. Poradil mi, abych to zkoušel víckrát, kdyby bylo obsazeno, protože má podvojnou linku a ta paní, co ji s ním sdílí, je hrozně upovídaná.

„Zavolejte mi, pane Hope. Jakmile něco zjistíte,” vybídl mě a zavěsil.

Neměl jsem v úmyslu mu telefonovat.

Jack a fazole

Kapitola 2

Nezdálo se mi pravděpodobné, že Jack McKinney sepsal závěť. Především, smrt je to poslední, na co takový dvacetiletý člověk pomyslí. Když je vám dvacet, jste nesmrtelní. Ale i kdyby takovou eventualitu vůbec uvážil – koneckonců zřejmě vlastnil čtyřicet tisíc dolarů -, ke kterému advokátovi by s tím zašel? Kdyby mu závěť sepsal nějaký jiný právník, proč by nešel za ním, když se rozhodl zakoupit pozemek? Proč by chodil za mnou? Samozřejmě, mohl si závěť napsat sám, to dokáže každý. Ale stejně by potřeboval alespoň svědky a dosud se neobjevil nikdo, kdo by něco o nějaké závěti věděl.

Ve státě Florida je každý, komu byla do opatrování svěřena závěť, povinen předat ji příslušnému soudnímu úředníkovi do deseti dnů poté, co se dozvěděl o úmrtí. Vraždu Jacka McKinneyho oznámily novinové titulky, mluvilo se o ní na všech zdejších rozhlasových a televizních stanicích, ale když jsem devatenáctého srpna zatelefonoval k pozůstalostnímu soudu, dozvěděl jsem se, že tam nikdo žádnou závěť nepředložil. Tuto informaci jsem získal o půl desáté dopoledne a okamžitě jsem zavolal Harrymu Loomisovi, který se předtím v neděli vrátil z rybářského výletu a od patnáctého, kdy už zase seděl ve své kanceláři, mi telefonoval každý den. Sdělil jsem mu, že podle mě McKinney téměř určitě žádnou závěť nesepsal a že se pokusím zjistit, jestli kdokoli z blízkých pozůstalých ví něco o tom, zda zanechal nějaký majetek. Loomis trval na tom, že někde muselo zůstat přinejmenším 36 000 dolarů, kter
é se McKinney zavázal vyplatit v hotovosti v den závěrečného vyrovnání. Vysvětlil jsem mu, že si o tom musím promluvit s McKinneyovými dědici. Loomis mě upozornil, že jeho klient ten obchod hodlá uzavřít, a bude-li třeba podat žalobu, aby mu byl vyplacen i zbytek kupní ceny, tak to tedy, k čertu, udělá. Slíbil jsem, že se mu ozvu, a zavěsil jsem s přesvědčením, že jsem McKinneyho potřeboval asi stejně jako díru v hlavě.

Skutečná díra v mé hlavě se zahojila. Ještě stále byl na ráně strup, ale i tak jsem ji považoval za zahojenou, přinejmenším jsem už na tom nemusel nosit náplast. I moje oči už vypadaly dobře – pokud si potrpíte na barvy skomírajícího západu slunce. Od chvíle, kdy mě Charlie s Jeffem utancovali do bezvědomí, uplynulo už jedenáct dnů a za tu dobu se mi Dale neozvala ani slovem. Jednou jsem se jí pokusil zavolat, ale když v jejím domě na Whisper Key zvedl telefon nějaký muž, omluvil jsem se, že jsem si spletl číslo, a zavěsil jsem. Ani s Bloomem jsem nemluvil od onoho rána po té nakládačce (a samozřejmě po vraždě), ale teď mě napadlo, že by mi mohl poradit, pokud jde o nejbližší příbuzné. Vytočil jsem číslo Caluské veřejné bezpečnosti – pod tímto názvem se ve zjemnělé Caluse skrývá policejní stanice – a vyžádal jsem si detektiva Blooma; okamžitě mě spojili do jeho kanceláře.

„Jak se vede?“ vyptával se. „Kdy se sejdeme na tu lekci v zápasení?”

„Kdykoli se vám to bude hodit,” ubezpečil jsem ho.

„Vy to teda myslíte vážně, hm? Co třeba příští týden?”

„Dejte mi vědět kdy přesně,” požádal jsem.

„Přineste si do kanceláře teplákovou soupravu. Budu s vámi ve spojení. Ode mě můžeme přejít rovnou do tělocvičny, je to hned vedle v suterénu pod vězením. Třeba bychom si mohli s sebou vzít pár syčáků, aby nám ukázali nějakou tu fintu. Ti vědí všechno o tom, jak někoho praštit do oka. Co pro vás mohu udělat, Matthew?”

„Právě jsem znovu zkoušel volat pozůstalostnímu soudu, jestli tam nemají McKinneyho závěť. Pořád ještě nic, Morrie, a včera byl poslední den, dokdy měla být předložena. Vím, že na tom případu pracujete…”

„Samá voda,” přerušil mě Bloom.

„To je mi líto.”

„Ale pracujeme na tom. A taky na těch dvou blbounech, co vás zmydlili. Dřív nebo později je najdeme, žádný strach. Kolik Charlieů a Jeffů může být v caluském okrese? Mimochodem, dosud jsme nenašli ten balík peněz, co je měl mít McKinney připravené na to vyrovnání. Prohledali jsme jeho byt doopravdy skrz naskrz – a nic. Prověřili jsme všechny banky v Caluse a taky v Bradentonu a v Sarasotě, chtěli jsme vědět, jestli někde nemá spořitelní nebo běžný účet anebo bezpečnostní schránku – a nic. Nemyslíte, že ty prachy zahrabal někde na pláži? Jako třeba piráti? Kdo ví?“ mudroval Bloom. „Tak co potřebujete vědět? Kdo jsou jeho nejbližší příbuzní?”

„Přesně tak.”

„Jeho otec zemřel před dvěma lety, přesně čtvrtého července. Jmenoval se Drew McKinney. Mimochodem, on tomu klukovi neodkázal ani cent, čímž padá možnost, že těch čtyřicet táců zdědil. McKinneyho matka ještě žije. Jmenuje se Veronica, má dobytkářský ranč u silnice do Ananburgu. Žije tam s jeho sestrou, třiadvacetiletou krasavicí. Vlastně obě jsou krasavice. Zapomněl jsem, jak se ta sestra jmenuje, Patty nebo tak nějak. Můžu se podívat, jestli chcete.”

„Ne, správkyní pozůstalosti nejspíš bude jeho matka.”

„S ní i s tou sestrou jsme mluvili až do úmoru. Mají alibi jako řemen. Mysleli jsme, že to třeba byl někdo z rodiny, chápete. Zapomeňte na to, co se píše v detektivkách o vraždách naplánovaných tak, jako by je někdo připravoval sto let předem a provedl perfektně jako nájemný zabiják. To jsou blbosti. Většina vražd vychází z rodiny. Syn zabije otce nebo naopak. Chlap vezme sekyru na vlastní ženu. Anebo na jejího milence. Anebo manželka zabije přítelkyni svého starouška. Tak to chodí. Nicméně, zdá se, že tyhle dvě jsou čisté. Ta matka… zajímá vás to?”

„To víte, že ano.”

„No dobře, jeden nikdy neví. Matka se doma dívala na televizi s jedním zvěrolékařem, který u nich byl na večeři. Zajel se tam podívat na nemocnou krávu a ona ho pozvala, ať zůstane na večeři. Potom spolu seděli u televize. Ten veterinář tvrdí, že s ní byl i v devět hodin, tedy přibližně v době, kdy se McKinney nechal zapíchnout. Tím je z toho ta dáma venku.

„A kde byla sestra?”

„V posteli se svým klukem. Museli jsme to z ní páčit jako heverem. Takové věci nikdo nepřiznává rád, dokud si neuvědomí, že je doopravdy řeč o vraždě. Její přítel se jmenuje Jackie Crowell – další Jack, je to běžné jméno. Ovšem ne v mojí rodině. V mé rodině jsou běžná jména jako Sidney, Bernie, Marvin, Irving a Abe. V každém případě ten Crowell potvrzuje, že byla ten večer s ním u něj v bytě. Vzal prý ji na večeři k McDonaldovi…”

„To je teda grand,” poznamenal jsem.

„Jo, inu, je mu teprve osmnáct. Ta sestra má třiadvacet a je opravdu nádherná. A dá se dohromady s takovým osmnáctiletým ňoumou, s obličejem samý beďar. Zkrátka, vrátili se rovnou do jeho bytu – měl byste ho vidět, hotové doupě; ten kluk pracuje tady v městě v supermarketu, skládá tam pomeranče. Takže se tam vrátili někdy kolem osmé a podle něj strávili zbytek noci spolu. Tím je z toho venku i Patty nebo Sally či jak se vlastně jmenuje. Nikdy to není jednoduché, co, Matthew?”

„To tedy ne,“ potvrdil jsem. „Máte adresu toho ranče?”

„Jmenuje se to ranč M.K., to asi znamená McKinney, nemyslíte? Takže pojedete na jih po jedenačtyřicáté a pak na východ po silnici Ti-mucuan Point, je to asi na půl cestě odtud do Manakawy. Po pravé straně je u silnice velikánská cedule, nemůžete to minout.”

„Nemáte telefonní číslo paní McKinneyové?”

„Jo, vteřinku, vytáhnu si tu složku.”

Čekal jsem. Ozval se skoro okamžitě. Zapsal jsem si číslo, které mi nadiktoval, a chystal jsem se mu poděkovat, když mě přerušil: „Jo, tady je to jméno jeho sestry. Kde jsem vzal, že je to Patty? Jmenuje se Sunny, psánu s u, jako ve slově sluníčko. Sunny McKinneyová. Neptal jsem se, jestli to není jen přezdívka. Dejte mi vědět, jak pokračujete, ano?” A rychle zavěsil.

Nijak zvlášť jsem netoužil po rozhovoru s mou bývalou ženou, ale dnes byl pátek, já už dva týdny neviděl svoji dceru a podle časového rozvrhu, stanoveného při rozvodu, se mnou Joanna měla strávit víkend. Jen jsem potřeboval vědět, v kolik hodin si pro ni mohu přijet. Nemám tušení, proč se tolik rozvedených žen věnuje obchodu s nemovitostmi, ale zdá se, že je to neměnný přírodní zákon; a právě tím se nyní zabývala i Susan, takže jsem jí zatelefonoval do společnosti Ridley and Nelson a požádal jsem, že bych chtěl, prosím, mluvit se Susan Hopeovou. Jako vždycky mi to jméno uvízlo v hrdle. Za svobodna se jmenovala Susan Fitchová, což je naprosto počestné jméno, původem ze středozápadu. Nechápu, proč se k němu po rozvodu nevrátila. A taky nechápu, proč jsem jí už nikdy neřekl Sue. Teď už byla jenom Susan. Nezdá se mi, že oslovovat ženu, s níž jsem prožil čtrnáct let, ,Sue’ by bylo nějak přespříliš nevhodn é – ale přesto jsem tu zdrobnělinu nedokázal vyslovit.

Moje nechuť rozprávět po telefonu se Susan Fitchovou-Hopeovou pramenila ze skutečnosti, že jsem nikdy nevěděl, kdo se mi v ten který den ozve. Rozhodně netvrdím, že moje bývalá choť trpí schizofrenií; u kteréhokoli soudu v celé zemi by úspěšně prokázala, že takové nařčení neodpovídá pravdě – možná. Nicméně, v rozhovorech se mnou vystupovala v mnoha různých rolích, z nichž dvě se docela určitě – i když snad ne v medicínském smyslu slova – nacházely na opačných pólech psychologického spektra. Zatímco jsem čekal, až přijde k telefonu, přemýšlel jsem, zda dnes ráno budu rozmlouvat se Susan Čarodějnicí nebo se Susan Opuštěnou.

„Matthew!“ zvolala, jako by ji potěšil sám zvuk mého biblického jména. „Jsem tak ráda, že voláš!” Opuštěná. „Jak se máš, Matthew?”

„Díky, dobře,” odvětil jsem víceméně po pravdě.

„A ty?”

„Ach, však víš.”

Tato věta, vyslovená sebelítostným tónem člověka, jehož světské strasti prostě ubíjejí, znamenala, že mi bude vyprávět o některé ze svých alergií. Téměř okamžitě po našem příchodu na Floridu Susan zjistila, že je alergická prakticky na všechno, co tady roste. Kdykoli Susan začala o alergiích – a mluvila o nich často, když vystupovala v roli Opuštěné -, znělo to jako vyprávění člověka trpícího smrtelnou chorobou. Nechtělo se mi poslouchat řeči o alergiích. Ani o jejím sexuálním životě; doufal jsem, že o něm se dnes mluvit nebude. O tom obvykle hovořila jen Čarodějnice.

„Matthew, já vím, že musíš mít spoustu práce,“ švitořila, „a slibuji ti, že tě nezdržím ani o minutku déle, než bude nutné.”

Klasická Opuštěná, mazající med kolem huby. Ale aspoň mi nevykládala o tom, jak ji trouchnivějící stromy nutí ke kýchání. Alespoň zatím ne.

„To je v pořádku, Susan,“ ujistil jsem ji, „klidně si dej načas.” Po rozvodu jsem se během let naučil, že s Aničkou Sirotkem se nejlépe jedná z pozice starého Taťky Warbuckse. Lepší Opuštěná než Čarodějnice. S Čarodějnicí se vůbec nedalo lidsky mluvit.

„Mám závažný problém,” oznámila mi.

Čekal jsem.

„Jde o Joannu,” pokračovala.

„Co se stalo?” Okamžitě jsem se poplašil. Opuštěná i Čarodějnice dobře věděly, které tlačítko stisknout, aby ve mě vzbouřily otcovské city.

„Nic, nic, je v pohodě,“ uklidňovala mě Susan. „Ale měla by být tenhle víkend s tebou…”

„Vlastně kvůli tomu ti volám…”

„Už je to čtrnáct dnů, já vím,“ předla Susan sladce „a dohoda říká každý druhý víkend.”

„Ano, to říká.” Pocítil jsem mlhavé podezření.

„Matthew,“ řekla, „vzpomínáš si na mého bratra?”

„Samozřejmě že si vzpomínám na tvého bratra,” odvětil jsem.

Susan má zřejmě za to, že rozvod, postihne li mužského jedince, působí předčasnou senilitu s následnou ztrátou paměti. Pořád se mě vyptává, jestli si vzpomínám na lidi, které jsme oba znali celá léta. Očekával jsem, že se mě jednoho krásného dne zeptá, jestli si vzpomínám na svou dceru. Ovšemže jsem si pamatoval Jerryho Fitche. Byl to ten zkurvenec, co kdysi odmítl mé tchyni prozradit, že umírá na rakovinu. Měl jsem tu paní hrozně rád. Nikdy se nedozvěděla, že umírá, protože všichni lékaři, podle Jerryho instrukcí, jí tu informaci zatajili, a připravili ji tak o možnost očekávat konec trochu důstojně. Namísto toho zemřela uprostřed utrpení zcela překvapena. Stále na ni tak myslím – jako na ženu, kterou překvapila smrt. Tehdy jsem Jerryho neměl rád a nemám ho rád ani teď a byl jsem strašlivě vděčný za to, že už nepatří do mého života.

„Je tady,“ sdělila mi Susan, „v Caluse.”

„To je hezké,” řekl jsem. Doufal jsem, že ho sežere aligátor.

„Vždycky tolik miloval Joannu,” tvrdila Susan sladkým hláskem.

Čekal jsem.

„Uvědomuji si, že jsi Joannu neviděl už od sedmého,“ vykládala, „a vím, že tohle má být tvůj víkend, Matthew, ale napadlo mě – tys byl přece vždycky tak velkorysý – napadlo mě, jestli bys Joanně nedovolil, aby tento víkend zůstala se mnou, aby se mohla vidět se strýčkem. Přijel až z Chicaga, Matthew, byl by tak zklamaný, kdyby se s ní neviděl..,”

„Ale jistě,” ustoupil jsem.

Nevím, proč jsem tak rychle souhlasil. Myslím, že se mi nechtělo vysvětlovat Joanně ty ustupující modřiny na mých očích. A také bych řekl, že se mi nechtělo povědět jí, že jsme se s Dale rozešli. To bude těžký úkol říci jí o Dale a o mně.

„Ovšem potom s ní budu moci být dva víkendy za sebou,” upozornil jsem ji.

„Ach, samozřejmě,“ ujišťovala mě Susan. „Snad si nemyslíš, že bych tě chtěla připravit o její společnost.”

Neodpověděl jsem. Opuštěná by mi neodepřela nic na světě. Čarodějnice by mi odepřela i doušek vody uprostřed Sahary.

„Takže je to v pořádku?“ chtěla vědět Susan. „Může zůstat tento víkend doma?”

Nesnášel jsem, když Susan svému bytu říkala „domov”, i když byl zákonným trvalým bydlištěm mé dcery. Rád jsem si představoval, že je-li Joanna u mě, je také doma.

„Dostanu ji příští i přespříští víkend,” ujistil jsem se.

„Domluveno,” potvrdila Susan. „Ach, Matthew, ani nevíš, jak jsem ti vděčná. Budu od tebe pozdravovat Jerryho.

O to jsem ovšem nežádal.

„Vyřiď Joanně, že se uvidíme příští týden,” požádal jsem.

„Vyřídím. A Matthew, opravdu ti děkuji.”

Představil jsem si ji, jak jemně pokládá sluchátko do vidlice, i když to v něm cvaklo, jako by telefonem praštila. Povzdechl jsem si – po hovoru se Susan pokaždé vzdychám – a vytočil jsem číslo ranče McKinneyových, které jsem dostal od Blooma.

Neznáte-li jedenačtyřicátou dálnici, pak nežijete ve Spojených státech amerických a nevyznáte se v rudých liniích dálnic křižujících napříč celou zemí a zanášejících znečištěné ovzduší i na venkov. Tamiami Trail mohla kdysi být prašnou stezkou prosekanou uprostřed palem, ale ty dny jsou už dávno pryč, moji milí. US 41 je dnes čtyřproudá, místy šestiproudá betonová silnice, po celé míle své délky lemovaná provozovnami mamutích řetězců rychlého občerstvení, obchody s dárkovými předměty, automyčkami, benzínovými pumpami, pizzeriemi, obchody s nábytkem, prodejnami koberců, obchody s automobily, nákupními centry, biografy a nejrůznějšími přízemními obchůdky, kde se prodávají sádrové figurky, citrusy, zlevněné oblečení, ratanový zahradní nábytek, cigarety, pivo (s ledem zdarma, koupíte-li celou basu), stereo-soupravy, lampy, vysavače, psací stroje, poplašná zařízení, bazény a (takový obchod je
v Caluse jen jeden) sexuální pomůcky a příslušné čtivo. Zkrátka, US 41 představuje typický americký dálniční bazar, je ohavná, hlučná, nevkusná. V zimních měsících bývá přecpaná automobily s poznávacími značkami jiných států; ty ještě stupňují pocit chaotického zmatku, kvůli němuž se většina rodilých Floridami (rodilým Floridanem se stane každý, kdo zde žije aspoň rok) modlí, aby už byly Velikonoce. Ve srovnání s tím je US 41 v srpnu prakticky prázdná. Z Calusy jsem na Timucuan Point Road dorazil za deset minut.

Zamíříte-li od jedenačtyřicáté směrem na východ, krajina se náhle změní. Do Ananburgu vede dvouproudá asfaltka, vinoucí se kolem roztroušených osad se skromnými domy na malých pozemcích a dál po bývalých polích, kde dnes stojí „venkovská sídliště”, tedy místa, kde nějaký investor nechal vybagrovat jezero, okolní půdu rozprodal po 5000 dolarech za akr a vystavěl tam luxusní domy v ceně od 250 000 dolarů výše. Za nimi – pouhých šest mil od jedenačtyřicáté -již vjedete do opravdové venkovské krajiny, jež připomíná, jak to asi v Caluse vypadalo před nějakými třiceti čtyřiceti lety.

Míjel jsem citrusové plantáže, vzdálené jen osm mil od rachotící a dunící US 41. Projížděl jsem otevřenou krajinou vzdálenou jen necelých patnáct mil od centra Calusy. A náhle se objevily krávy, pasoucí se na lukách po obou stranách silnice, a zdálo se, že tráva pod palmami se po obou stranách táhne až do nekonečna, kde se stýká s věčnou oblohou, jež už začínala šednout v předzvěsti blížícího se deště. Málem jsem minul dva sloupy s příčným břevnem, na němž visela obrovská červená tabule s velkým černým nápisem M. K. RANČ. Prudce jsem zabrzdil, dodatečně jsem mrkl do zpětného zrcátka a vjel jsem otevřenými vraty na úzkou prašnou cestu. Ujel jsem po ní asi půl míle, když jsem si všiml červené dodávky jedoucí v protisměru. Zastavil jsem. Dodávka zpomalila a pak také zastavila. Otevřely se dveře na straně řidiče. Na nich stálo černými písmeny M. K. Z auta vystoupil na cestu nějaký muž třímajcí brokovnici. Vypadal jako kříženec Charlieho s Jeffem. Hádal jsem, že má něco přes šest stop; na sobě seprané džíny, červenou kostkovanou košili a zaprášené hnědé vysoké boty. Rozložitá ramena a útlý pas. Na opasku měl velkou ozdobnou mosaznou přezku. Z levé kapsičky u košile mu visela šňůrka od váčku na cigaretový tabák s kulatou závlačkou na konci. Slaměný klobouk si posunul do týla a pod ním bylo vidět pramen černých vlasů, přilepených na zpocené čelo. Pod nosem měl černý knír. Oči také černé. A černé obočí. Pleť měl dohněda opálenou.

„Můžu vám nějak pomoct, pane?” zeptal se a namířil na mě brokovnici.

„Jsem Matthew Hope,“ představil jsem se. „Mám schůzku s paní McKinneyovou.”

Nic na to neřekl.

„Dnes ráno jsem jí volal. Mám se s ní sejít v jednu hodinu.“ Pohlédl jsem na hodinky. „Už je skoro jedna.”

Pořád nic neříkal.

„Tak dejte pryč tu brokovnici, ano?” požádal jsem.

Nedal ji pryč.

„Jsem advokát,“ naléhal jsem. „Jedu za ní kvůli jejímu synovi.”

Ani teď tu brokovnici nezvedl.

„Kvůli Jacku McKinneyovi.”

Pořád se na mě díval. Všiml jsem si, že žvýká žvýkačku. Pracoval čelistmi, pohyboval očima, ale brokovnice v jeho rukou zůstávala zcela nehybná.

„Zařizoval jsem pro něj koupi nějaké nemovitosti,” vysvětloval jsem.

Aniž by mi odpověděl, vrátil se k dodávce, uchopil vysílačku ležící na přístrojové desce, něco do ní řekl, pak poslouchal, zase něco řekl a opět poslouchal. Náhle jsem si všiml, že všude kolem mne je spousta much. Kde je dobytek, jsou i mouchy, to se rozumí samo sebou. Znovu vystoupil z vozu a teď už nesl brokovnici volně svěšenou podél boku.

„Pani McKinneyová je teď venku, na Crooked Tree,“ oznámil mi. „Ale Sunny říká, že vás mám pustit dál.”

„Díky,” řekl jsem.

„Musíme si tu teď dávat pozor,” omluvil se za to uvítání s brokovnicí.

Jen jsem přikývl a uvedl vůz opět do pohybu.

„Je v hlavní budově,“ dodal. „Myslím Sunny. Velký bílý dům po levé straně. Nad cestou.”

Dojel jsem po té rozryté polní cestě až ke shluku budov, jimž dominoval velký dům z bíle natřených prken. Byla tam ještě jedna menší budova, také bílá, pak načerveno natřená stodola a obytný přívěs, který nikdo nenalakoval snad už od časů potopy světa. Velký dům se choulil mezi vysokými vzrostlými duby. Ostatní budovy stály na pozemku plném divokých trpasličích palem. Nikde v okolí žádné tropické květy, žádný africký liliovník, jenž by potěšil zrak svými chomáčky smetanově bílých květů, žádné růžové či rudé buganvílie, ani oleandry. Až na ty ubohé trpasličí palmy to mohl klidně být ranč někde v Texasu nebo v Coloradu. Zaparkoval jsem poblíž dvou rezavějících nádrží na benzín, z nichž jedna nesla nápis OLOVNATÝ a druhá BEZOLOVNATÝ, a vykročil jsem k největšímu domu. Ke vchodu, chráněnému stříškou na sloupech, vedlo několik schodů. Zaklepal jsem na rám skleněných dveří. Ty dře věné za nimi byly otevřené. Zaklepal jsem ještě jednou.

„Pojďte dál,” ozvalo se zevnitř.

Otevřel jsem skleněné dveře.

„Tady jsem,” zavolala.

Tím ,tady’ myslela skleník, přiléhající k zadní straně domu. Jestliže okolí domu postrádalo zajímavou vegetaci, skleník to bohatě vynahradil. Všude, kam jsem pohlédl, se mísily křiklavé barvy květů. Růžové orchideje soutěžily s africkými fialkami, rudé gloxínie se mísily se žlutými chryzantémami, žlutá a bílá barva kopretin se odrážela od afrikánů v barvě západu slunce. Světlovlasá dívka v ustřižených džínách a tmavorudé, jednoduché košili postřikovala jednu z orchidejí. Když jsem vstoupil, stála ke mně zády. Aniž by se ohlédla, řekla jen „ahoj” a dál mačkala balónek z červené gumy.

„Slečna McKinneyová?” otázal jsem se.

„Ano,”odpověděla, plně soustředěná na práci.

„Vaše matka mě očekává,” řekl jsem.

„Jo, já vím,” odpověděla, pohodila dlouhými světlými vlasy a pohlédla na mě.

Mohla být vysoká tak pět stop a jedenáct palců. Bylo to štíhlé, opálené děvče, pod červenou blůzkou neměla podprsenku, dlouhé nohy začínaly tam, kde končily otřepané, ustřižené šortky, a odtud se táhly, nekonečně dlouhé, až k útlým kotníkům a chodidlům bez ponožek, vězícím ve sportovních botách. Měla tvář, pro jakou by kterákoli newyorská modelka byla svolná k loupeži i vraždě, s vystouplými lícními kostmi a štědrými ústy, povýšený nosík byl na konci maličko ohrnutý a oči se zdály být šedé v prudkém slunečním světle proudícím dovnitř zkosenou střechou skleníku.

„Kdo vám udělal ty modřiny?” chtěla vědět.

„Jistí přátelé,” odvětil jsem.

Mírně pozvedla obočí a na rtech jí zahrál nezřetelný úsměv. „Vy jste policajt, je to tak?”

„Ne, jsem právník.”

„Ano, ano. Máti to povídala. Tenhle týden už jsme tady měli policajtů až dost,“ dodala a obrátila oči v sloup. Odložila gumovou stříkačku, kterou držela v ruce, uchopila vysílačku, ležící na poličce vedle výlevky, a zeptala se: „Nechtěl byste třeba ledový čaj?”

„Nu…, jak dlouho bude vaše matka pryč, nevíte?”

„Myslím, že ne dlouho,“ ubezpečila mě. „Už je pryč skoro hodinu, nemyslím, že by se zdržela ještě dlouho. Tam je ale příšerné vedro, co?”

„Hrozné,” připustil jsem.

„Jo,“ přisvědčila. „Tak dáte si ten čaj, nebo ne? Nebo byste chtěl něco ostřejšího?”

„Čaj by se hodil,” řekl jsem.

„Tak tedy čaj.“ Pokývla hlavou a prošla kolem mne do obývacího pokoje. „Díky těm stromům je tady chládek,” vysvětlovala. „Nesnáším klimatizaci, vy ano?“ Byla to řečnická otázka. Aniž by čekala na odpověď, zašla do kuchyně, vzala z ledničky dvě plechovky ledového čaje, obě je otevřela a nalila do sklenic. „Došly nám citróny,” oznámila mi a podala mi jednu sklenici. „A stejně, citrón už by měl být v tom, píšou to na plechovce.”

Bloom říkal, že jí je třiadvacet. Mně připadala mladší. Možná to způsobil nevyrovnaný tón jejího hlasu a nedbalý způsob vyjadřování. Nebo to snad bylo tím, jak se pohybovala, trochu jako hříbě, skoro nemotorně – ale třeba za to mohly ty sportovní boty. Bloom o ní řekl, že je krasavice. To tedy byla, ale já si nemohl pomoci a pořád jsem se cítil jako ve společnosti nějakého žabce z řad kamarádek mojí dcery.

„Kdo byl ten člověk s brokovnicí?” zeptal jsem se.

„Myslíte Rafea? Můžeme si sednout semhle,“ navrhla. „V téhle části domu je vždycky chladněji, neptejte se mě proč. Je to náš nový správce. Máme tady.tisíc kusů; to zvládnou dva lidé. Původně to dělali můj bratr se Samem – dokud se bratr neodstěhoval a Sam neodjel na západ. Rafe je teď naším správcem.”

Usedla do bílé proutěné židle se zářivě žlutým polštářem a dlouhé nohy složila pod sebe. Já se posadil naproti ní do křesla se světle zeleným polštářem. Ten kout, kde jsme usedli, zdobily obrovské hliněné nádoby s kapradím a opravdu se tam zdálo být chladněji než jinde.

„A k čemu ta brokovnice?” divil jsem se.

Usmála se. „Aby se ujistil, že nejste lump,” vysvětlovala.

„Lump?”

„Všude, kde jsou krávy, najdou se i lidé, kteří je kradou,“ odpověděla. Pořád se usmívala. „Zloději dobytka,” dodala. „Neslyšel jste o nich?”

Zloději dobytka, pomyslel jsem si. Na Floridě. Najednou jsem si připadal velmi, opravdu velmi daleko od rodného Chicaga ve státě Illinois.

„Vlastně,“ pokračovala, „necháváme i přes den hlavní bránu zavřenou, ale na závoru ji zamykáme jen v noci. Máti věděla, že přijedete, a tak vám poslala Rafea naproti.”

Usrkávala čaj. „Tak kdo myslíte, že zabil mého bratra?” zeptala se.

„Nemám ponětí.”

„Policie taky ne. To jsou teda Mickey Mousové, naše caluská policie. Jako přímo z Disney Worldu.”

Neodpověděl jsem.

„Jak už je to dlouho?“ uvažovala. „Deset jedenáct dnů. A nikde žádná stopa, věřil byste tomu? Že někdo prostě přijde a bodne Jacka já nevím kolikrát? A policajti řeknou jenom, páni, to jsou věci. Páni, co budeme dělat? A ten vrah je zatím někde tady kolem a možná se chystá oddělat někoho dalšího. Jestli už to neudělal. Potřásla hlavou. Čistě amatérskej večírek v Dixie.”

„Vy nejste původem odtud?” zeptal jsem se.

„Ne. Proč? Ach. To je jen takový šplecht, nikdy jste to neslyšel? Amatérskej večírek v Dixie? To znamená… znamená, že… prostě Mickey Mouše.”

„Ano,” řekl jsem.

„No jasně,“ pokračovala, „narodila jsem se přímo tady. Tedy ne přímo na ranči, ale v nemocnici v Ananburgu. Tam je nejbližší nemocnice, v Ananburgu. Myslím nemocnice pro lidi. Pokud jde o zvířata, k těm máti volá veterináře, co bydlí u silnice asi o tři míle dál. Proč vlastně jste za ní přijel?”

„Nu, já bych to s ní raději probral osobně,” namítl jsem.

„Ale jistě, jak chcete.”

„Co je to za jméno, Sunny?” zajímal jsem se.

„Tomu byste nevěřil. Původně se jmenuju Sylvia!” Pokrčila nos. „Dovedete si mě představit jako Sylvii?

„Moc ne,” přiznal jsem.

„Já vůbec ne! Začali mi říkat Sunny, když jsem ještě byla děcko. Protože mám světlé vlasy, samozřejmě, a taky protože jsem děsně slaďounká, chm!” odfrkla pohrdavě.

„A nejste?“ otázal jsem se. „Slaďounká?”

„Vážený pane, jsem horší než ňákej zatracenej tygr!“ odsekla, když tu z opačného konce místnosti někdo zavolal: „Moc pěkně mluvíš, Sunny.”

„Ohlédli jsme se.”

„Tě pic!” vykřikla Sunny a hned si zakryla rukou ústa.

Žena stojící u zasklených dveří byla starší, elegantnější kopií děvčete, které sedělo naproti mně – právě teď s obličejem skrytým v dlaních. Nebyla tak vysoká jako její dcera – za předpokladu, že to opravdu byla paní McKinneyová, na niž jsem čekal -, ale vysoké boty z hnědé kůže přidávaly její již tak dost vysoké postavě ještě dva palce výšky. Měla na sobě bílé přiléhavé kalhoty a bílé tričko. V pravici nesla klobouk podobný těm, jež na sobě měli Charlie s Jeffem tu noc, kdy se pokusili provést zásadní změny v mém obličeji. V levé ruce držela pár hnědých kožených rukavic. Světlé vlasy měla zastřižené do krátkého mikáda a tváře, oči a ústa byly tytéž jako u Sunny. Vznosný nosík s mírně ohrnutou špičkou by také vypadal stejně jako Sunnyin, nebýt mírného poprašku pih u kořene. Hádal jsem jí asi pětačtyřicet let. Jakmile vykročila směrem k nám, povstal jsem.

„Jsem Veronica McKinneyová,“ představila se, přendala si klobouk do levé ruky a pravou mi podala. „Je mi líto, že jsem vás nechala čekat, pane Hope. Sunny, jdi si hrát s panenkama.”

„Omlouvám se, mami.” Sunny rozvinula své dlouhé nohy a vstala.

„Taky máš proč,” vyplísnila ji matka.

„Ráda jsem vás poznala,” rozloučila se Sunny, přešla napříč pokojem a vyběhla po schodech vedoucích do prvního patra.

„Vidím, že vám nabídla občerstvení,” podotkla paní McKinneyová.

„Ano, nabídla.”

„Co to je? Čaj?”

„Ano.”

„Proboha! No dobrá. Nezdá se vám, že je tady horko? Moje dcera pořád vypíná klimatizaci a otevírá všechna okna a dveře. Má takovou teorii… nu, na tom nesejde.” Vrátila se ke vchodovým dveřím, zavřela je a nastavila termostat na stěně. Stejně jako její dcera, i ona se pohybovala ladně a bez viditelné námahy. Její hlas zněl maličko zadýchaně, ne vyloženě jako hlas těžkého pijáka (což by mě nikdy nenapadlo, kdyby se tak pohrdlivě nevyjádřila o mém čaji), ale přesto chraptivě. Byla to dokonale nádherná žena, a když se ke mně s úsměvem obrátila, docela mi vzala dech.

„Náš nový pomocník mi pověděl, že u Supího hnízda leží mrtvá kráva,“ řekla. „Chtěla bych se tam podívat, nevadí vám, když si promluvíme cestou?”

„Vůbec ne,” ujistil jsem ji.

„Možná tam bude spousta bláta, při tomhle deštivém počasí,“ poznamenala. „Skoda, že jste si nevzal vysoké boty.” Pohlédla na mé střevíce. „Džíp stojí venku,” dodala, otočila se a vyšla z domu.

Džíp byl červený s černými písmeny M. K. po stranách. Na předním sedadle mezi námi ležela puška, dvaadvacítka s dalekohledem. Nastartovala, vycouvala z prašné příjezdové cesty a řekla: „Tohle je naše koňská stáj. Máme pět koní, na takhle velký ranč jich víc nepotřebujeme. Obvykle počítáme se dvěma koňmi pro každého kovboje. V tom malém domku bydlí náš správce s manželkou. Nemáme nijak velký podnik – míváme tak kolem tisíce kusů, někdy víc, někdy míň, na čtyřech tisících akrů. Znám jednoho člověka, co má kousek dál, směrem k Ananburgu, dvacet tisíc kusů na ranči stejně velkém jako Rhode Island. Máme pět pastvin, na každé z nich je stádo o dvou stech kusech. K Supímu hnízdu se jede tudy.”

Mířili jsme na sever po blátivé cestě vedoucí mezi oplocenými pastvinami. Džíp se zmítal a poskakoval po výmolech. Hnědá voda stříkala na boky vozu, jak paní McKinneyová projížděla loužemi.

„Ty pastviny už měly svá jména, když ranč koupil můj nebožtík manžel. Všechno jsou to historická jména, nemám ponětí, jak vznikla. Nu, se Supím hnízdem je to snadné. Jsou tam těch zatracených supů spousty. Proto si chci prohlédnout tu mrtvou krávu. Supi jsou nepříjemní. Když se otelí kráva, slétnou se, aby sežrali placentu, a někdy napadnou i novorozené telátko. Ta mrtvá kráva jich přiláká celou hromadu. Pokud jde o ty ostatní pastviny, kdo ví? Jedna se jmenuje Komáří jáma – nejspíš se tam líhli komáři, než začal ten státní program omezující jejich výskyt. Ještě pořád jich je tam hodně, ale je to přírodní pastvina. Máme tisíc akrů přírodních a tři tisíce akrů upravených pastvin. V roce 1943 tady všude byly přírodní pastviny. Dalo to pěknou práci, když je vytvářeli u Pensacola Bahia, a taky udržovat je není lehké. Jedna z našich pastvin se jmenuje Ovčí hamaka – někdo tam asi před dávnými asy pěstoval ovce. Víte, co je to hamaka?”

„Ale jistě,“ odpověděl jsem, „něco jako závěsné plátěné lůžko, které se pověsí mezi stromy.”

„To také,“ přisvědčila s úsměvem. „Ale pochází to z indiánského výrazu pro shluk stromů. Tady na ranči to obvykle bývají duby.”

„Takže,“ pokračovala, „podle toho, co jste mi pověděl po telefonu, se budu muset postarat o nějaký hloupý malér, do kterého se Jack namočil, je to tak?”

„Nu, to ještě nevím úplně jistě,“ opáčil jsem. „Ovšem dnes ráno jsem telefonoval k pozůstalostnímu soudu a zdá se, že zatím žádná závěť není.”

„Ani by mne nenapadlo, že by nějaká byla.”

„A také jsem telefonoval několika právníkům ve městě – v Caluse jich nemáme nijak moc -, ale nikdo z těch, s nimiž jsem mluvil, pro něj závěť nesepisoval. Samozřejmě jsem nemluvil se všemi…”

„Kdo vám udělal ty modřiny?” zeptala se.

„Vaše dcera se mě na to ptala také.”

„A co jste jí odpověděl?”

„Že mi to udělali jistí přátelé.”

Usmála se. Povšiml jsem si, že na rozdíl od své dcery měla horní ret neustále mírně zvlněný, takže pod ním bylo pořád vidět tenký proužek bělostných zubů. Když se usmála, proužek se jen čarovně, zářivě rozšířil.

„Jaké barvy jsou vaše oči?”

„Co to je za záludnou otázku?” podivila se.

„Jsem zvědavý. Zdají se být šedé, ale šedé oči existují jen v románech.”

„Nejsou šedé,“ opáčila důrazně. „Proboha, ne. Neznám nikoho, kdo by měl šedé oči, vy ano? Řekla bych, že jsou světle modré. Nevýrazně modré. Řekla bych vyšisované. Existuje něco jako myší modř? Nikdy se mi nelíbila barva mých očí. Vypadám kvůli nim jako chudokrevná. A co řekla Sunny, jakou barvu mají její oči?”

„Neptal jsem se jí.”

„Jsou stejné jako moje, takže budou asi taky modré,“ usoudila. „Jack měl hnědé oči. Nu, vy jste se s ním setkal, tak to víte.”

„Nicméně,” řekl jsem.

„Nicméně,” opakovala.

„… abychom se vrátili k té závěti.”

„Myslím, že můžeme s jistotou předpokládat, že žádná závěť neexistuje, pane Hope.”

Projížděli jsme kolem řady – snad koupacích van? – rozestavěných na pastvině vpravo, byl jich snad tucet, asi v šestimetrových rozestupech.

„Jestli si snad myslíte, že se sem chodíme koupat,“ podotkla, „tak ty vany jsou pro krávy.”

„Vy v nich koupete krávy?” vyhrkl jsem.

„Ne, to ne,“ usmála se. „Přikrmujeme je, zvlášť v zimních měsících, když jsou ve stresu.”

„Ve stresu?”

„Máme tu spoustu vysoké, kvalitní trávy,“ vysvětlovala, „ale v zimě ji spásají rychleji, než stačí růst. Říkáme tomu ,hladová horečka’. To ale není nemoc, pane Hope, znamená to jen, že mají hlad. Do těch van jim dáváme melasu. Nejméně jednou týdně sem jezdí traktor s malou cisternou naplnit vany. Po celém pozemku jsou jich stovky. Kupujeme melasu od cukrovaru v Clevinstonu. Právě teď je v nich spousta vody, to ty deště. Rafe s pomocníkem mají plné ruce práce s vyléváním.”

„Odkud máte ty vany?” zajímal jsem se.

„Kupujeme je od demoliční společnosti. A vidíte támhleten vynález? Tam, co se pasou ty černé stračeny?”

Rozhlédl jsem se po pastvině. Asi tucet, možná i víc bělohlavých krav se popásalo nedaleko čehosi, co vypadalo jako velký kontejner na odpadky s válcovitým otvorem nahoře.

„To je náš zásobník na minerály. Plníme je každý týden solí, kalciem, fosforem, vařenou kostní moučkou, železem a takovými dobrotami,“ vykládala s úsměvem. „Krávy tam chodí kvůli soli, a když ji lížou, dostane se jim i ostatních minerálních látek.”

„Jaký je to druh krav?” zeptal jsem se.

„Myslíte tenhle houf? Kříženci plemen Hereford, Angus a Brahman. Tady na Floridě chováme hlavně Braford a Brangus. Jsou to všechno kříženci. Braford je potomek krávy plemene Brahman a herefordského býčka. Brangus je kříženec Brahmana s Angusem. Mají krátkou srst a volnou kůži, takže dobře snášejí vedro. Ale uvidíte všechny druhy. Rudohnědé krávy Santa Gertrudis – tři osminy brahmanské krve a pět osmin shorthornské – šedohnědé, strakaté, žlutohnědé, máme tu všechny barvy, nebo se o to alespoň snažíme, je to vyloženě duhové stádo. A tady,“ požádala, „zkuste být trochu užitečný.” Zastavila s džípem těsně před hliníkovými vraty. „Žádný zámek tam není, jenom sundejte řetěz.”

Vystoupil jsem z džípu a cestou k bráně jsem se snažil vyhnout blátivým kalužím. Řetěz byl zajištěn jednoduchou pákou. Zatáhl jsem a rozevřel vrata dokořán. Paní McKinneyová jimi projela dovnitř a já vrata zavřel a vrátil řetěz na místo. Střevíce jsem měl obalené blátem. Nasedl jsem do džípu a zavřel dveře.

„Teď zabočíme na lepší cestu,“ upozornila mne. „Ty dráty támhle nahoře patří elektrárenské společnosti Florida Power and Light. Dovolila jsem jim vstupovat na můj pozemek a oni za to udržují cestu. Supí hnízdo je odtud asi půl míle směrem na východ,”

Vjeli jsme na další pastvinu. Tady byly hnědé krávy, snad padesát kusů nebo víc, všechny se spokojeně pásly. Na zádech jim graciézně posedávali bílí ptáci.

„Co jsou ty malé žluté věci, které mají na uších?” zajímal jsem se.

„Mucholapky. Stejné proužky, jako máte doma v kuchyni, jenže tyhle jsou menší. Pomáhají proti ovádům. Ovádi sají krev, rozčilují krávy a vůbec jsou strašně otravní. Ty mucholapky báječně pomáhají.”

„A co ti bílí ptáci?”

„Volavky rusohlavé. Živí se hmyzem, který krávy vyplaší svými kopyty. Sedí jim na zádech, aby měli lepší výhled. Krávám to vůbec nevadí… zatraceně, podívejte se na ně!” zvolala najednou, zastavila džíp a sáhla po pušce, opřené mezi námi. Vzhlédl jsem k obloze, kam se upíral i její pohled. Vznášelo se tam asi dvanáct velkých ptáků. Chvíli předtím, než paní McKinneyová zvedla pušku k rameni, se jeden z nich prudce snesl k zemi. Zaznělo ostré prásknutí. Sup – předpokládal jsem, že je to sup – udělal kotrmelec a ostatní ptáci ihned odletěli, mávajíce křídly a stoupajíce výš.

„Je tam mrtvá kráva, to je jisté,“ prohlásila, když odložila pušku opět mezi nás. „Neříkejte nikomu, že jsem toho supa zastřelila, je to proti zákonu. Jsou hodně podobní orlům, a tak často dochází k omylům. Orli jsou chránění, to víte, jako ohrožený druh. Budeme muset tu mršinu odtáhnout. Nechci, aby zase napadali novorozená telata.”

„Opravdu ty krávy rodí přímo zde?” divil jsem se. „Tady na pastvině?

„Ach, ano. Bez pomoci. To není jako u závodních koní. O některé z nich při telení přijdeme, ale není jich mnoho. Jde jim to docela dobře,“ dodala s úsměvem. „Chcete se dát na chov dobytka, pane Hope?”

„Že se pořád tak vyptávám?”

„Ano.”

„Je to pro mě docela nový svět, nezlobte se. Jsem snad příliš zvědavý?”

„Vůbec ne. Ale pokud hodláte investovat, měl byste se spíš poohlédnout na finančních trzích. Můj syn chtěl investovat do nemovitosti, je to tak?” náhle změnila téma. Možná ji k tomu přimělo právě slovo investovat.

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Ale nejprve mi povězte, bylo mu opravdu dvacet let? Ukázal mi řidičský průkaz, ale…”

„Ano, dvacet,“ potvrdila, „jen tak tak. A mně je sedmapadesát. Neměla tohle být vaše další otázka?”

Zamrkal jsem.

„Jsem už postarší osoba,” usmála se.

„To sotva,” řekl jsem.

„Někdy si připadám, jako by mi bylo sto padesát sedm.”

„Vypadáte mnohem mladší.”

„Než sto padesát sedm?”

„Než… tolik, kolik jste říkala – už jsem to zapomněl.”

„Děkuji vám, pane,” pokývla stroze hlavou.

„V každém případě…,” začal jsem.

„V každém případě,” opakovala.

„Bylo-li vašemu synovi dvacet let, je ta smlouva právně závazná. A – je mi líto, že vám to musím říct – vztahuje se i na jeho pozůstalost. Pochopil jsem, že jste vdova…”

„Ano. Můj muž zemřel před dvěma lety.”

„To je mi líto.”

„Byl velmi dlouho a velmi těžce nemocný. Rakovina,“ dodala krátce. „Do telefonu jste se zmínil o tom, že Jack koupil nějaký pozemek, že měl v úmyslu koupit nějaký pozemek…”

„Ano. Farmu. Dokonce nedaleko odtud. O kousek východněji, směrem k Ananburgu.”

„Farmu,” opakovala.

„Ano.”

„Na co, k čertu, potřeboval farmu?”

„Je to farma na pěstování fazolí.”

„Můj syn a pěstitel fazolí?”

„Zřejmě byl…”

„Byl to hlupák,“ prohlásila paní McKinneyová. „Na kolik ho ta farma přišla?”

„Na čtyřicet tisíc dolarů.”

„Cože!” zvolala.

„Ano.”

„Odkud chtěl ty… říkáte čtyřicet tisíc?”

„Ano.”

„To je nemožné. Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Jste si jist, že to bylo tolik?”

„Sám jsem tu smlouvu sepsal, paní McKinneyová. Taková byla kupní cena. Čtyřicet tisíc dolarů.”

„To si neumím představit,” prohlásila.

„Složil čtyři tisíce dolarů zálohy,” dodal jsem.

„On vám dal čtyři tisíce dolarů?”

„Ano, k uložení do zástavy v bance. Až do konečného vyrovnání.”

„Pak ten šek musel být nekrytý. Vím docela určitě, že Jack…”

„Neplatil šekem, ale v hotovosti.”

„V hotovosti!” Znovu doširoka otevřela oči. Ve skutečnosti vypadaly jako šedivé, ať už o jejich barvě říkala cokoli.

„Jak by Jack mohl…? To je všechno neuvěřitelné. Kde by…“ Znovu zavrtěla hlavou. „Jack prostě takové peníze neměl.”

„Pronajal si byt na Stone Crab,“ poznamenal jsem. „A jak jsem pochopil…”

„Ten byt jsem platila já, pane Hope. Máma McKinneyová. Můj syn Jack s odřenýma ušima absolvoval střední školu s průměrnou známkou čtyři mínus. I kdyby se ve Spojených státech našla tak praštěná univerzita, kde by ho byli ochotni přijmout, nešel by tam. Vykopla jsem ho z ranče, protože ani neuměl pořádně označkovat tele, natožpak sedět na koni. Za to měl ale rád tenis, můj synáček Jack. Byl to velký tenista. Dokázal dávat jedno eso za druhým, až by se z toho člověk pominul, můj Jack.“ Těžce vzdychla. „Uvědomila jsem si, že bude líp mít ho z očí, někde na Crab Stone. Platila jsem mu byt a každý měsíc jsem mu dávala trochu peněz na útratu…” Opět potřásla hlavou. „Ale čtyři tisíce dolarů? V hotovosti? To je nemožné. Ne.”

„Ale on mi je dal, paní McKinneyová. Jsou stále uložené v bance Tricity v Caluse. Jestli chcete, mohu vám ukázat…”

„Já vám věřím.“ Na chvíli se odmlčela a pak se zeptala: „Odkud hodlal získat ten zbytek? Nechtěl snad přijít za maminkou?”

„Bylo zřejmé, že to nepovažuje za žádný problém. Tvrdil, že těch šestatřicet tisíc přinese s sebou k závěrečnému vyrovnání.”

„Pane Hope, úplně jste mě uzemnil, uvědomujete si to? Chcete tvrdit, že by nějaká banka půjčila tomu tenisovému blbečkovi šestatřicet…?”

„Ale on už ty peníze měl, madam. Říkal, že je má v hotovosti,”

„V hotovosti? A, prosím vás, neříkejte mi madam. Připadám si doopravdy jako stařena. A vůbec, kolik je vám let?”

„Osmatřicet.”

„To jste ještě mladej trouba,“ usmála se. „Pořád se někde perete a tak, že ano? Vsadím se, že máte i rozbitá kolena. Kdo vás doopravdy zbil, pane Hope?”

„Dva kovbojové, v jedné hospodě.”

„Kovbojové,” opakovala a zakoulela očima stejně jako předtím její dcera.

„Takže…,” pokračoval jsem.

„Takže,” opakovala.

„Pan Burrill…”

„Jaký pan Burrill?”

„To je prodejce. Ten člověk, který podepsal smlouvu o prodeji patnáctiakrového zemědělského pozemku se všemi budovami, zařízením a stroji…”

„Jackově pozůstalosti, jak se ukázalo.”

„Obávám se, že je to tak.”

„Za čtyřicet tisíc dolarů.”

„Ano.”

„A z toho šestatřicet je ještě třeba doplatit.”

„Na závěrečném vyrovnání,” přisvědčil jsem.

„Nevím, jakou pozůstalost Jack zanechal,“ prohlásila. „Budu to muset probrat se svým právníkem.”

„Samozřejmě. Můžete se mu také zmínit o tom, že advokát pana Burrilla naznačil, že podá žalobu, pokud by pozůstalost nedostála závazkům vašeho syna vyplývajícím ze smlouvy. Předpokládám, že správcem pozůstalosti se stanete vy, ale i o tom byste se raději měla poradit s vaším právníkem.”

„Jak dlouho na to máme?”

„Vyrovnání bychom měli provést začátkem příštího měsíce. Jakmile proběhnou všechny kontroly a ostatní…”

„Proč mě Jack zatáhl do tak hloupého maléru?”

„Chtěl být farmářem,” nadhodil jsem.

„To je totéž, jako by se chtěl stát ovčákem!”

„Nu, pohovořte si o tom s vaším advokátem. Rozumějte, prosím, paní McKinneyová, že nejsem váš odpůrce. V této transakci jsem zastupoval vašeho syna, ne pana Burrilla.”

„Samozřejmě. Hned jak se vrátíme domů, zavolám Erikovi. Támhle vlevo máme ohrady, chcete se podívat?”

Zastavila s džípem u dřevěného plotu, obklopujícího bludiště úzkých, blátivých uliček – byla to změť plotů uzavřených za plotem.

„Sem zaháníme krávy,“ vysvětlovala. „Přijel jste k nám v klidném období, nejvíc napilno míváme na jaře a na podzim. V srpnu hlavně opravujeme ploty mezi pastvinami, vysekáváme bodláčí, vypalujeme trpasličí palmy a tak. Pracujeme trochu i s dobytkem, to ano – zkoušky březosti, zkoušky semene a tak dále -, ale to jen když je potřeba. V srpnu nám nejvíc času zabere údržba, všechny důležité aktivity se odehrávají teprve v říjnu a v listopadu.”

„Takovéhle ohrady máte na všech pastvinách?” zeptal jsem se.

„Ne, tyhle slouží celému ranči. Přiženeme krávy a noc předtím je zaženeme do rozsedliny – tak říkáme malé pastvině, není to žádná puklina ve skále – a následující ráno je vženeme do ohrad. Vždycky zpracováváme jedno stádo po druhém.”

„Tím zpracováním myslíte…”

„Nu, to by bylo složité vysvětlování,“ opáčila, „pokud na to nemáte celý den.”

Trochu se mi zdálo, že o další otázky nestojí, a tak následovalo krátké, rozpačité ticho.

„Tohle je držák s propadlem,“ řekla. „Podrží nám krávu, zatímco na ní pracujeme.”

Prohlížel jsem si zařízení připomínající jakýsi mučicí nástroj, s šikmými kovovými stěnami z třípalcových ocelových prutů a s prohnutým kovovým plátem, který vypadal jako místo, kam odsouzenec pod gilotinou klade hlavu. Nad celým mechanismem trčela řada pák s černými plastikovými rukojeťmi.

„Zaženeme je sem od místa vykládky,“ vysvětlovala a natáhla se po jedné z černých rukojetí. „Já s tím moc zacházet neumím,” dodala, „obyčejně to dělají kovbojové.“ Zatáhla za jednu páku směrem dolů. Rozevřené kovové stěny se začaly svírat. „Chytne to krávu a pevně ji to drží,” vykládala. „Neexistuje žádný způsob, jak by třeba i tucet mužských dokázal udržet sedmisetliberní krávu, když je jí potřeba podat lék nebo se přesvědčit, zda je březí. Tímhle,“ pokračovala a sáhla na další páku, „ jí skloníte nebo zvednete hlavu – aspoň myslím.” Zatáhla za rukojeť a ta podložka od gilotiny na konci propadla se začala zvedat. „Jo,“ potvrdila, „to je ono. Je to moc šikovná mašinka,” dodala. „Ten, kdo ji vymyslel, nejspíš vydělal víc peněz než všichni dobytkáři světa dohromady. Nevrátíme se domů, pane Hope? Zavolám Erikovi a zeptám se ho, co bych podle jeho názoru měla dělat. E
rik Larsen, neznáte ho? Od právnické firmy Petersen, Larsen a Rassmussen – nejspíš původem samí Dánové, řekla bych.”

„Tu firmu znám,“ odpověděl jsem. „I když jeho osobně ne.”

„Je to hodný člověk,“ ujistila mě. „A dobrý advokát. Zdá se, že právě dobrého advokáta budu potřebovat, když mě ten farmář chce žalovat, co?”

Vrátili jsme se do džípu. Odcouvala od plotu a pak zatočila na jinou postranní blátivou cestu. Najednou jsem si uvědomil, že objíždíme celý ranč ve velkém kruhu. Podél cesty se táhly odvodňovací příkopy. Malý aligátor, vyhřívající se na travnatém břehu, mrskl ocasem a žbluňkl do příkopu.

„Aligátoři taky občas vyrazí po mladých telatech, sem tam dostanou nějaké to nedochůdče. Ale většinou jsou neškodní. Nejvíc starostí ze všech dravců nám dělají supi. Tedy pokud člověk nepovažuje za dravce i nemoci. Těch je všude plno,” dodala.

„Opravdu?” otázal jsem se opatrně. Pamatoval jsem si, jak mě předtím zkrátka odbyla, a bál jsem se, aby neřekla, že i tohle je moc složité.

A taky bylo.

Když prý zpracovávají krávy – pořád jsem ještě netušil, co to znamená -, na jaře a na podzim je očkují proti toxemii, pasteurele a maligním otokům – všechny tři vakcíny se obvykle aplikují najednou, podkožně. Plemenná dobytčata se většinou očkují proti brucelóze neboli Bangově nemoci. „Ani nevím, kdo to byl ten Bang,“ přiznala paní McKinneyová. „Nejspíš zvěrolékař, který nevěděl, jak se píše bručeloza.” Ta choroba prý způsobuje neplodnost, a když prý už se ,dáma od krav a telat’ (jak se sama nazvala) pustí do chovu dobytka, znamená pro ni Bangova nemoc hotové ztělesnění Nemesis. Další vážný problém představuje rakovina očí, zvlášť u herefordského plemene, které, díky svým bílým hlavám, se často na slunci spálí kolem očí. To se prý dá léčit dusičnanem stříbrným, ale i tak může kráva přijít o oko. „Plemeno Angus na to nebývá tolik náchylné,“ vysvětlovala. „Černé krávy jso
u nádherné.” Také prý očkují proti leptospiróze, která může vyvolat potrat anebo vyhřeznutí dělohy. („To potom úplně všechno visí ze zadku ven,“ vykládala, „tele se nenarodí a přijdete o něj.”) Leptospiróza je velice nakažlivá, stejně jako průjmová onemocnění.

„A pak je tu ještě mastitida,“ pokračovala ve výčtu, „to je infekční onemocnění vemene, a také kolika, kterou vyléčíte minerálním olejem, aplikovaným ústně s pomocí zahradní hadice. Znala jsem na západě jednoho farmáře, který přišel o devadesát procent telat, protože jeho krávy žraly borové jehličí, které u nich vyvolávalo potraty. Ty může způsobit i plesnivé seno. Díky bohu, tady jsme zatím nic takového neměli. Když se naše krávy dostanou do stresu, pustí se do trpasličích palem. Rančeři na západě si také musí dělat starosti kvůli jedovatým bylinám jako stračka nebo senecio – to jsou takové krásné, modrožluté květy, jenže smrtelně jedovaté. Také tam mají kozinec nebo vlnici, které samozřejmě nejsou jedovaté, ale krávy se po nich úplně zcvoknou – klidně přeběhnou přímo přes vás, prorazí plot, povalí kůly, kdo by o to stál? Chov dobytka není snadná záležitost. Myslíte, že pěstování fazolí dá míň práce?”

Všiml jsem si, že se v mysli neustále vrací zpátky k té farmě a k tomu, co určitě považovala za naprosto bláhovou investici svého syna. Minuli jsme dva jeleny, stojící na pastvině asi padesát stop od plotu po naší levici. Chvíli překvapeně zírali na džíp a pak se ladnými skoky vzdálili. Uvolnil jsem řetěz na následující bráně a po další blátivé cestě jsme opět vjeli na další pastvinu. Míjeli jsme plantáže pomerančovníků. „Na dvou stech akrech pěstuji citrusy,“ prozradila mi paní McKinneyová. „S těmi je větší otrava než s čímkoli jiným.” A také jsme minuli obrovského divokého kance, ryjícího pod shlukem stromů. Prý se to tu jmenuje Šťastná hamaka, ale nikdy nevypátrala proč. A konečně jsme projeli i kolem malého dřevěného domku, kde bydlel její správce, a kolem koňské stáje – teď se před ní popásal velký hnědák – a kolem dvou rezavých nádrží na benzín. Zaparkovala džíp pod starým mo
hutným dubem a společně jsme vystoupali po schodech pod přístřeškem a vešli do domu. Nastavila předtím klimatizaci na příliš nízkou teplotu. Uvnitř byla zima jako v tundře.

„Á, příjemný chládek,“ povzdechla si. „Jenom zavolám z kanceláře Erikovi, to nebude ani minuta. Nechcete se něčeho napít? Něčeho silnějšího, než je čaj?”

„Ne, děkuji,” odmítl jsem.

„Nu, tak si udělejte pohodlí,” vybídla mě a otevřela dveře, za nimiž bylo vidět roh stolu zavaleného vším možným. Dveře se zavřely. Odněkud z horních prostor domu jsem slyšel gramofon; vyhrával nějakou rockovou melodii. Sunny, pomyslel jsem si. Usedl jsem do jednoho z proutěných křesel v tom zátiší s kapradím, kde jsme si předtím se Sunny chvíli povídali, a přemýšlel jsem, proč mi připadá o tolik snazší rozmlouvat s její matkou, která – čistě aritmeticky vzato – mi byla věkově vzdálenější než její dcera.

Pořád jsem nemohl uvěřit, že někdo v jejím věku může být tak – nu, pro to není jiný výraz – tak zachovalý. Znám rozvedené muže v mém věku, které by ani ve snu nenapadlo ,randiť (to slovo nesnáším) s jakoukoli ženou starší pětadvaceti let. Osmatřicet, to je pro mužského nebezpečný věk. Předpokládám, že pro ženu také, ale nejsem kvalifikován k tomu, abych zde hovořil za opačné pohlaví. V osmatřiceti se muž začíná ohlížet přes rameno, aby se přesvědčil, jak blízko už leží stín čtyřicítky. Čtyřicet let – to je strašný věk. Je-li vám čtyřicet, znamená to, že musíte koukat honem dospět, jestli vůbec kdy máte být dospělý. Čtyřicítka znamená, že by sis měl udělat pořádek v tom, odkud přicházíš a kam směřuješ. V osmatřiceti je čtyřicítka vzdálená už jen dva roky (v mém případě jenom osmnáct měsíců) a čtyřicítka znamená problémy. Člověk může být plešatý ještě dřív, n
ež dosáhne čtyřicítky. Mohou mu začít padat zuby – pokud už mu je předtím nevy-razil nějaký fotbalista z Chicaga. Mohou ho začít bolet kolena. Mohou přijít bolesti v zádech. Čtyřicítka je osina v zadku. Mému partneru Frankovi bylo čtyřicet v dubnu. Prý je to jako spadnout z mola číslo osm. Nevím, kde je molo číslo osm, předpokládám, že někde v New Yorku.

Jenže Veronice McKinneyové bylo sedmapadesát. Padesát sedm! Byla skoro o dvacet let starší než já a vypadal fit, v kondici, zdravě, vitálně. Při pohledu na Veroniku McKinneyovou by člověk myslel, že čtyřicítka je legrace. Veronica McKinneyová objevila zřídlo mládí, které sem přišel hledat Ponce de Leon, pila z něho zhluboka a byla živoucím důkazem toho, že se my, strachem se třesoucí lidé na pokraji středního věku, nemáme vůbec čeho bát. Veronica McKinneyová byla kvetoucím příslibem naděje do budoucna a to byl dostatečný důvod, aby se člověk v její přítomnosti cítil v pohodě, bezpečně a jaksi spokojeně.

Dveře její kanceláře se otevřely. Vstoupila do rozlehlého obývacího pokoje a svižně vykročila směrem k mému zátiší v rohu místnosti. Pohybovala se pružně, jako teenager; neuměl jsem si to srovnat v hlavě. „Určitě nechcete drink?” otázala se.

„Až se vrátím do kanceláře, budu ještě muset pracovat,” omlouval jsem se.

„Nabídla bych vám, že si zaplaveme, ale nemáme bazén. Vy máte bazén, pane Hope?”

„Mám. A prosím, říkejte mi Matthew, ano?”

„Ach, no dobře,“ souhlasila. „Nesnáším formality, tady na ranči mi připadají tak nepatřičné. A budete mi vy tedy říkat Veroniko?”

„Tak vás oslovují vaši přátelé?”

„Někteří z nich mi říkají Ronnie, ale to se podle mě spíš hodí pro nějaké děvče ve věku mé dcery. Veroniko, to bude pěkné, když už se tak jmenuji. Nikdy jsem se s tím jménem necítila moc dobře, to musím přiznat. Tehdy na začátku čtyřicátých let, to mi ještě nebylo ani dvacet, jsem se začala česat jako Veronica Lakeová – říká vám to jméno něco?”

„Samozřejmě že ano,” ujistil jsem ji.

„Velká filmová hvězda. Nosila takový účes, že jí vlasy zakrývaly jedno oko, už jsem zapomněla, jestli pravé nebo levé. Bylo to hrozně sexy, opravdu. Vypadala, jako by se právě vyhrabala z postele. Předvedla bych vám to, ale teď už na to mám moc krátké vlasy. No, zkrátka jsem ji napodobovala. Byla to blondýna, vzpomínáte si? Začala jsem chodit učesaná jako ona a mluvila jsem stejným hlubokým, nezvučným hlasem jako ona – moji přátelé si museli myslet, že jsem se zbláznila“ Najednou se rozesmála. „Ale byla to jediná Veronica, kromě mne, kterou jsem znala, a pro mě to znamenalo takovou úlevu, když jsem se mohla s někým ztotožnit. Dospívám je tak těžké období, že? Chápu, proč na něm moje dcera tak usilovně lpí.”

Na to jsem nic neřekl.

„Ale,“ vzpamatovala se, „vy jste přece nepřišel poslouchat výklady o mých zelených letech,”

„Moc se mi to líbí,” řekl jsem.

„Nu, to jsem ráda,“ usmála se. „S Erikem jsme se rozhodli vysvětlit panu Burrillovi co možná nejjasněji, že pokud víme, můj syn nezanechal žádnou pozůstalost, kromě osobních svršků a svého automobilu.”

„Ano, ty budou uvedeny jako součást pozůstalosti.”

„Nu, bude-li pan Burrill naléhat, má na ně právo. To auto je už tři roky staré, Ford Mustang. Ale Erik navrhl – a já bych ráda znala i vaše mínění o té věci -, tedy Erik se domnívá, že by pan Burrill mohl být ochoten na celou tu záležitost zapomenout, kdybychom se prostě vzdali těch čtyř tisíc dolarů, které máte v zástavě. Erik má za to, že není-li zde žádná pozůstalost – a ona v podstatě není -, nemá pan Burrill nejmenší naději dostat těch zbývajících šestatřicet tisíc. Erik tvrdí, že i kdybych byla miliardářka – a ujišťuji vás, že jí nejsem -, nemá pan Burrill šanci cokoli podniknout přímo proti mně.”

„To je pravda.”

„Může žalovat pozůstalost, samozřejmě, ale pokud v ní není nic, co by mělo nějakou podstatnou hodnotu, k čemu by mu to bylo?”

„To je správná úvaha,” souhlasil jsem.

„Myslíte, že by byl pan Burrill ochoten ponechat si svoji zatracenou farmu a dohodnout se na tom, že dostane čtyři tisíce dolarů?”

„Nemám tušení. Ale jsem si jist, že jakmile ho váš právník seznámí se všemi fakty…”

„Mimochodem, o tom jsme s Erikem také mluvili. Napadlo ho… když už jste na to vynaložil tolik práce a vzhledem k tomu, že on se nezná s panem Burrillem ani s jeho advokátem… myslíte, že byste to mohl udělat vy?”

„Udělat co?”

„Zastupovat mě v té záležitosti. Jako kdybyste dál zastupoval Jacka.”

„Nu… ano, s radostí.”

„Říkáte to nejistě. Jestli to pro vás znamená nějaké potíže…”

„Ne, jen jsem uvažoval, není-li v tom nějaký problém z hlediska etiky. Ale žádný mě nenapadá. Ano, budu vás zastupovat velice rád.”

„Tak dobře. Dohodnuto. Nesnáším nevyřízené věci.”

„Zavolám Loomisovi…”

„Loomisovi?”

„Právníkovi pana Burrilla. Zeptám se ho, jestli by jeho klient přistoupil na ty čtyři tisíce. Vlastně, kdybych mu mohl zavolat odsud, třeba bych k němu mohl zaskočit ještě dnes odpoledne.”

„Můžete mu zatelefonovat z mé kanceláře,” vybídla mě.

Vstoupil jsem do její kanceláře. Velký psací stůl byl posetý papíry a zadními stránkami čísel časopisu Floridský dobytkář. Z obálky říjnového čísla na mě zírala hnědobílá kravská hlava; herefordské plemeno, jak jsem se předtím dozvěděl. Na stěně za stolem visela zarámovaná ocenění, udělená Dobytkářským sdružením. Vypadala jako právnické diplomy, zdobným staroanglickým písmem se na nich psalo o vynikajících počinech Drewa McKinneyho. Zavolal jsem na informace a vyžádal si číslo Harryho Loomise z Ananburgu. Vytočil jsem ho a čekal. Na protější straně pokoje visela na stěně olejomalba hnědookého, černovlasého muže, který vypadal jako Jack McKinney ve starším vydání. Došlo mi, že je to Jackův otec, nebožtík Drew McKinney. Na tom obraze se usmíval, kolem tmavých očí měl vrásky, černý knír, visící přes ústa, rozvlnil pokřivený úsměv. Měl na sobě stejnou košili s perleťovými knoflíky jako
moji kamarádi kovbojové, Charlie a Jeff. Vypadal jako Clark Gable. Anebo, moderněji řečeno, vypadal jako současný filmový hrdina mé dcery, Tom Selleck.

„Advokátní kancelář,” ozval se strohý ženský hlas.

Pověděl jsem jí, kdo jsem a že bych chtěl mluvit s panem Loomisem. Když přišel k telefonu, vysvětlil jsem mu, že volám od matky Jacka McKinneyho a že mě napadlo, zda by neměl chvíli času si se mnou promluvit, když už jsem tak blízko Ananburgu. Řekl, abych přišel ve tři hodiny.

Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, Veronica McKinneyová stála u obrovského krbu. V pravé ruce držela drink ve vysoké sklenici, v níž plavalo kolečko citrónu. Proutěné křeslo se zeleným polštářem, kde jsem dřív seděl já, obsadil nyní jakýsi mladík. Nemluvili spolu. Veronica k němu dokonce byla otočená zády.

„Tohle je Jackie Crowell,“ představila ho a pokynula směrem k němu rukou se sklenicí. „Přítel mé dcery,” dodala. Zdálo se mi, že slovo přítel zdůraznila, jako by je – a tím pádem i toho chlapce – považovala za nechutné. „Jackie,“ pokračovala, „tohle je pan Hope.”

Crowell vstal z křesla a vykročil ke mně, s nataženou rukou. Bloom ho popsal jako uhrovitého „ňoumu”, ale on byl ve skutečnosti stejně vysoký jako já, mnohem rozložitější, se širokými rameny a útlým pasem, a pod džínovou vestou se mu vzdouvaly mohutné bicepsy. Jeho pleť, pokud jsem ji ve světle dopadajícím přes okno mohl posoudit, byla úplně čistá, bez vyrážky. Ve skutečnosti vypadal jako typický zdravý americký hoch, vymydlený (dokonce nezřetelně voněl po mýdle), s tmavými vlasy, tmavýma očima a příjemným úsměvem.

„Rád vás poznávám,” řekl.

Potřásli jsme si rukama.

„Sunny bude dole každou chvíli,“ sdělila mu Veronica a hned si ho přestala všímat. „Dovolal jste se Loomise?” vyptávala se.

„Cestou odsud se u něho zastavím,” odvětil jsem.

„Hodně štěstí,“ popřála mi a pozvedla sklenici k pochybovačnému přípitku. Rychle usrkla, odložila sklenici na krbovou římsu a doprovodila mě ke dveřím. Když jsem vyšel ven, uslyšel jsem, jak Sunny volá: „Jackie? Jsi už tady?”

Venku bylo vedro jako v peci. Vedle mého auta stál zaparkovaný bílý chevette. Usoudil jsem, že asi patří Crowellovi. Po dlouhé, vymleté cestě jsem projel, aniž bych potkal nějaký jiný vůz. Hlavní brána ranče byla ještě stále dokořán otevřená. Když jsem odbočil doprava směrem k Ananburgu, napadlo mě, že během našeho rozhovoru Veronica McKinneyová ani jednou nedala najevo zármutek nad smrtí svého syna.

Jack a fazole

Kapitola 3

Člověk nemusí jet nijak daleko za státní park Sawgrass River, aby si uvědomil, jak důležitý je skot pro floridskou ekonomiku. Ranč McKinneyových ležel v caluském okrese, nějakých dvacet mil od středu města, byl to jeden z hrstky rančů, kolem nichž jste museli projet cestou k hranici okresu De Soto. Na té hranici nenajdete žádnou tabuli. Žádny nápis Vítejte v okresu De Soto. Ale ihned poznáte, že tohle je ten pravý dobytkářský kraj, a jakmile projedete Manakawou, jediným městem na cestě do Ananburgu, ucítíte, že jste protrhli jakousi zeměpisnou a časovou bariéru a ocitli se v místech, jež připomínají směs Texasu, Mississippi a Louisiany – typický jih, nezřetelně se prolínající s jihozápadem.

Pokud jde o dialekty používané v Caluse, nejzřetelněji jsou slyšet turisté ze středozápadu, jejichž mluva je tvrdá, plochá a poněkud uspěchaná a sem tam se do ní přimísí drobet neamerické, kanadské angličtiny. Ale tady, v zapadákově, zněl čistě jižanský přízvuk a místní obyvatelé vypadali stejně jako lidé, jaké potkáte na nějaké zaprášené okresce v Georgii. Muži zde nosí modráky s laclem, vysoké boty a slaměné klobouky, žvýkají tabák a kroutí si své vlastní cigarety. Ženy chodí v šatech z potištěné bavlny, jakým moje maminka říkala ,šaty na doma’. Manakawské restaurace podél silnice nabízejí ,domácí stravu’, což bez výjimky všude znamená venkovskou šunku, černé boby, zelené fazolky se slaninou, kukuřičnou kaši, zelené kapustičky, kukuřičný chléb a pečeného sumce. Restaurací nabízejících domácké stravování jsem se musel vzdát; našel jsem si umaštěné bistro naproti budově, která vy
padala jako sídlo soudu, objednal jsem si hamburger, hranolky a studené pivo a o půl třetí jsem už byl opět na cestě.

Ananburg je od Calusy vzdálen pouhých čtyřiačtyřicet mil, ale v porovnání s ní vypadá víc než ošuměle. Neupravené, sluncem spálené město s širokou hlavní ulicí, s chodníky osázenými palmami a s dřevěnými jednopatrovými budovami, jež vypadají provizorně, jako by byly jen kulisami k filmové scéně, a které se rozeberou a uloží do skladu, jakmile skončí střelecký souboj v pravé poledne. Zde je srdce dobytkářského kraje uprostřed západní Floridy a také domov každoročního lednového mistrovství Floridy v rodeu. Ve městě byla spousta kovbojů. Klapali podpatky po zaprášených chodnících, všichni měli křivé nohy, obuté do vysokých bot se zvonícími ostruhami, dohněda opálené tváře jim stínily široké slaměné klobouky a ze rtů, rozpraskaných od slunce, jím visely vlastnoručně ubalené cigarety. Jeden druhému říkali Cleme, Luku, Shorty, neustále se navzájem poplácávali po zádech a v zadních kapsách těsnch, opraných džín nosili pintové láhve whisky zabalené do hnědých papírových sáčků. Tohle bylo území Charlieů a Jeffů, a když jsem kráčel po hlavní ulici, pátraje po adrese, kterou mi nadiktoval Harry Loomis, cítil jsem se trochu nesvůj.

Na dřevěné tabulce stálo HARRY R. LOOMIS, PRÁVNÍ PORADCE a ruka namalovaná v dolním levém rohu ukazovala k dřevěnému schodišti, stoupajícímu do prvního patra budovy s šindelovou střechou. Schody byly úzké, se spoustou uvolněných či docela vylomených prken. Uvažoval jsem, zda se Harry, jakožto advokát, vyzná v záležitostech kolem úrazů způsobených z nedbalosti, protože jsem měl dojem, že by jednou něco takového mohl potřebovat, kdyby na jeho chatrných schodech někdo upadl a zlomil si nohu. V prvním patře byly jen jedny dveře. Na mléčném skle na horní polovině dveří stálo černými, ručně psanými písmeny HARRY R. LOOMIS. Otevřel jsem a vešel do malé čekárny.

Při našem jediném telefonickém rozhovoru mě Avery Burrill informoval, že Harry Loomis „v tom jede sám, je tam jen on a jedno děvče u telefonu”.

To děvče, sedící za psacím stolem hned za dveřmi, muselo mít bezmála šedesát let, byla tedy asi ve stejném věku jako Veronica McKinneyová, ale tím všechna podobnost končila. Zatímco Veronica byla vysoká, štíhlá a světlovlasá, žena, která na mě mžourala přes brýle bez obrouček, byla malá, podsaditá a s ocelově šedivými vlasy. Zatímco Veronica se oblékala nenucené a mladě, tahle ženská měla na sobě modrý kostým s tenkými proužky, který vypadal, jako by jeho otcem byl zatoulaný automobil. Veroničin úsměv by dokázal rozpustit i ledovec. Pevně stažená ústa této ženy by proměnila pouštní písek ve sklo. Veronica mluvila jemným, klidným, trochu chraptivým hlasem. Když tato žena promluvila, její hlas přilétl z tajného betonového sila někde na Sibiři.

„Co chcete?” vyštěkla.

„Jsem advokát Hope,“ představil jsem se. „Pan Loomis mě očekává.”

„Ach ano,“ protáhla a pokrčila nos, jako by jí samotný zvuk mého jména připomněl chcíplé krysy, rozkládající se pod okenním parapetem. „Jdete pozdě,” sdělila mi. „Sedněte si, jestli chcete. Řeknu mu, že jste tu.“ Tón jejího hlasu naznačoval, že pokud přijmu její pozvání a posadím se, činím tak jen na vlastní nebezpečí. V každém případě, jediná další židle v té místnůstce byla zřejmě vyřezána ze stejně nehostinného dubu jako její obličej. Rozhodl jsem se, že postojím. Zvedla telefon a informovala pana Loomise, že „je tu ten advokát z Calusy”. Ještě chvíli držela sluchátko na uchu a pak jím třískla do vidlice, jako by to bylo ostří padající gilotiny. Náhle jsem si vzpomněl na propadlo na ranči McKinneyových. „Jděte dál,“ vyzvala mě. Málem jsem odpověděl: „Ano, pane.”

Harry Loomis vypadal jako samozvaný soudce z filmového westernu z padesátých let. Na sobě měl tmavý zimní oblek, bílou košili a tenkou černou vázanku a – jsem ochoten odpřísáhnout to i před soudem – žvýkal tabák. Právě když jsem vstoupil do kanceláře, vyplivnul žvanec do něčeho, co vypadalo jako porcelánový nočník. Jeho tvář měla barvu tabákové šťávy, jež proletěla místností, minula nočník a přidala tak další skvrnu k těm, které už na stěně byly předtím. Na zdech byly také tapety se vzorem připomínajícím rozpláclá sarančata. Na tom rozmačkaném hmyzu visel Loomisův vysokoškolský diplom, jeho právnický doktorát a licence k provozování praxe ve státě Florida. Nerozeznal jsem jméno žádné ze škol, které navštěvoval. Měl jsem dojem, že na doktorátu bylo vyvedeno zdobným staroanglickým písmem jméno univerzity z Panenských ostrovů, ale určitě jsem se mýlil. Harry Loomis na mě hleděl zpoza brýlí
s černými obroučkami, jež zvětšovaly jeho vodnatě modré oči. Pořád žvýkal tabák. Doufal jsem, že už nebude plivat. Doufal jsem, že bude mít lepší náladu než to jeho ,děvče’. A doufal jsem, že po dnešním dnu už se s ním nikdy nebudu muset setkat.

„Vezměme to pěkně zkrátka, pane Hope,“ zahlaholil. „Jsem zaměstnaný člověk.” Jeho hlas byl směsicí sassafrasu s melasou a s příměsí kapky oleje značky Castor, jež směsi dodávala správnou hutnost a zabarvení. Všiml jsem si, že i jeho obočí vypadá jako ty rozmačkané kobylky na tapetě. Buď se rozhodl, že si nechá narůst nepěstěnou, prošedivělou bradku, anebo se prostě několik dní neobtěžoval s holením. Odkašlal si, shromáždil velkou dávku hnědé šlichty a znovu vypálil směrem k nočníku. Tentokrát trefil do černého a potěšeně se usmál. Jeho zuby měly barvu kravského lejna. „Předneste vaši kauzu,” vyzval mě.

Vysvětlil jsem mu, že pokud zatím víme, Jack McKinney žádnou poslední vůli nezanechal. Upozornil jsem ho, že podle floridských zákonů, týkajících se pozůstalostního řízení, připadne veškerá pozůstalost jeho matce. Zároveň jsem ho informoval, že policejní pátrání v Caluse, Bradentonu a Sarasotě neodhalilo existenci žádného bankovního účtu, a že tedy McKinneyova pozůstalost sestává z jeho osobních svršků a tři roky starého automobilu značky Ford Mustang. Začal jsem mluvit o tom, že s ohledem na…

„A co těch třicet šest tisíc?“ přerušil mě Loomis. „Ty peníze v hotovosti, které měl přinést na vyrovnání?”

„Pokud takové peníze vůbec kdy vlastnil,“ upřesnil jsem. „Zatím se nenašly.”

„A kdo je hledal?” chtěl vědět Loomis.

„To jsem už řekl. Policie.”

„Kde?”

„V jeho byte. A jak jsem už uvedl, provedli rutinní šetření ve všech bankách v…”

„Zkusili taky banky tady v Ananburgu? Nebo v Manakawě? Nebo ve Venice? Nebo…”

„Nu,“ zarazil jsem ho, „a co třeba banky v New Yorku, Chicagu či v Los Angeles? Nezdá se být pravděpodobné, že by McKinney uložil své peníze někam, kde by si je nemohl vyzvednout, jakmile je bude potřebovat. Ananburg a…”

„Ale určitě to nevíte. Není to prokázaný fakt,” tvrdil Loomis. Vyslovil to slovo jako ,fak’.

„Ale v každém případě,“ naléhal jsem, „předpokládáme-li pro tuto chvíli, že jediná pozůstalost…”

„Nehodlám nic předpokládat, dokud to nebude prokázaný fakt,” opáčil Loomis. Opět to znělo jako ,fak’.

Měl jsem chuť mu říct, ať se jde třeba přefaknout. Namísto toho jsem se trpělivě zeptal: „Nu, ale kdybychom prokázali – samozřejmě k vaší spokojenosti -, že žádná pozůstalost prakticky neexistuje, byl byste ochoten…?”

„Nebudu spokojen, dokud neobrátíte každičké zrnko písku na celé Floridě,“ prohlásil. „Ten člověk podepsal kus papíru, kde se říká, že má na to vyrovnání připraveno šestatřicet tisíc dolarů. Ten kus papíru, to je fakt, pane Hope. Podepsaly ho obě strany a píše se tam, že existuje pozůstalost ve výši minimálně třiceti šesti tisíc dolarů. Nevím, o co se pokoušíte, ale zdá se mi…”

„Nikdo se o nic nepokouší,“ odsekl jsem. „Takové obvinění popírám. Jsme přesvědčeni, že v podstatě žádná pozůstalost neexistuje. Za předpokladu, že bychom vás přesvědčili…”

„Už zase něco předpokládáte,” vypálil Loomis.

„Za předpokladu, že bychom vás o tom přesvědčili, jsme připraveni nabídnout dohodu…”

„A jakoupak, pane Hope?”

„Váš klient si samozřejmě ponechá farmu a banka mu vydá ty čtyři tisíce dolarů, které jsou v zástavě. Také mu vydáme to auto a všechny McKinneyovy svršky.”

„A co odškodné?“ otázal se Loomis. „Můj klient tu farmu mohl prodat celé řadě lidí. Nebýt toho papíru, co s McKinneym podepsali…”

„Tu farmu přece může prodat i tak. Ta mu přece zůstane.”

„Kupci nečekají, až se nějaký šizuňk rozmyslí, pane Hope.”

„Podle mě lze těžko tvrdit, že když někoho zabijí, stane se proto šizuňkem. V každém případě, toto je naše nabídka a zdá se mi, že docela poctivá.”

„Jak by se vám zamlouvalo, kdybychom podali žalobu, pane Hope?“ zeptal se Loomis. „Abychom zjistili, kde schováváte těch šestatřicet tisíc?”

„Na to máte samozřejmě právo,“ připustil jsem. „Ale může to být dost dlouhé a složité a vašeho klienta by to mohlo stát víc než ty čtyři tisíce, jichž jsme ochotni se vzdát.”

„Nerad vyjednávám s pistolníky,” prohlásil Loomis.

„Proč si o tom nepohovoříte s panem Burrillem?” nadhodil jsem.

„Mohu vám už teď povědět, co by mi na to řekl.”

„Jeden nikdy neví.”

„Kde jste studoval?” zeptal se Loomis.

„Na Severozápadní univerzitě.”

„Kde to je?”

„Někde tam nahoře,“ odvětil jsem. „Proberete to s panem Burrillem?”

„Já si pořád myslím, že v té pozůstalosti je víc peněz, než přiznáváte,” naléhal Loomis.

„Mýlíte se,“ odsekl jsem. „Na shledanou, pane Loomisi.”

Když jsem vycházel z kanceláře, otočil se a opět si odplivl do nočníku.

Venku lilo – jako ve filmu a knize Když nastaly deště. Z bouřících nebes se valily proudy vody jako svislé, stříbrné trajektorie svítících střel, dopadajících na silnici a na střechu mého vozu. Velmi pomalu a opatrně jsem projížděl loužemi, zalévajícími celou silnici, přibrzdil jsem, kdykoli jsem se blížil k nějaké bouřlivé bystřině tekoucí napříč vozovkou. Zdálo se, že nastala ,žabí potopa’, jak říkají zdejší domorodci.

Stěrače na předním skle mého vozu nikdy pořádně nefungovaly -ani teď ne. Sklo se začalo zevnitř mlžit, a když jsem stáhl okénko, vyšplíchl na mě proud deště, takže jsem ho zase zavřel. Průtrže tady na Floridě bývají zuřivější, než jaké jsem kde viděl. Zdálo se, jako by tu potopu rozpoutal pomstychtivý bůh, odhodlaný ztrestat všechny, kdo byli tak bláhoví, že se zde rozhodli přežít letní měsíce. Celé auto znělo rachotem, připomínajícím koncert tlupy karibských bubeníků. Obrovské kapky dopadaly na kapotu a tříštily se o přední sklo, na němž se stěrače statečně snažily vytvořit oblouk, skrz nějž by bylo vidět ven. Otřel jsem opocené sklo a nahrbil jsem se nad volantem ve snaze vidět lépe na silnici. Měl jsem zavřená okna a v autě bylo vedro k zalknutí.

Lehký oblek, který jsem si na sebe vzal dnes ráno, na mně visel celý zvlhlý, košile se mi lepila na hruď i k podpaží. U firmy Summerville a Hope platí pravidlo (za něž s Frankem nemůžeme svalovat odpovědnost na nikoho než sami na sebe), podle něhož jsou všichni mužští zaměstnanci povinni chodit do práce v saku a kravatě. Ženy to mají o něco snazší. Po dlouhé diskusi jsme rozhodli, že nemusí v létě nosit punčocháče ani nylonové punčochy. Cynthia Huellenová, naše recepční a vůbec děvče pro všechno, chodí dost často bez punčoch. Některé naše sekretářky, snad proto, že se cítí být o trochu výše na společenském žebříčku, se oblékají poněkud formálněji, s výjimkou zimních měsíců, kdy jsou kanceláře plné ženských v těsných kalhotách. Dnes bych měl na sobě raději šortky, tenisky a tričko. Namísto toho jsem celý propocený, v obleku a kravatě, projížděl kolem Burrillovy farmy, s jeho jménem uved
eným na hnědé poštovní schránce, a dál kolem státního parku a ranče McKinneyových, až jsem se konečně ocitl na okraji civilizace. Od křižovatky silnice Timucuan Point s dálnicí US 41 jsem do mé kanceláře v centru dorazil za dvacet minut. Bylo už skoro pět hodin.

Cynthia mi vyřídila, že Frank je na nějakém jednání a potom má v úmyslu pozvat klienta na skleničku. Nezmínila se o tom, co mám na stole. Ležel na něm rukou psaný vzkaz. Stálo tam:

Omlouvám se, že jsem se k tomuhle nedostala dřív, ale nezdálo se , že by to bylo tak moc naléhavé. Jak to, že jste se mnou dosud vždycky jednal jako s dámou, co?

Lístek byl přišitý ke stránce popsané strojem. Nadzvedl jsem ho a četl jsem:

DESET PRAVIDEL

Vždycky jednej s dámou, jako by to byla děvka.

Vždycky jednej s děvkou, jako by to byla dáma.

Nikdy neposílej dámě nic, co se rychle kazí.

Nikdy neposílej děvce nic trvanlivého.

Nikdy se nepokoušej získat dámu do postele za peníze.

Nikdy se nepokoušej děvku dostat do postele řečmi.

Dámě musíš pořád vykládat, jak ji miluješ.

Děvce nikdy nic nevykládej.

Nikdy nevěř dámě, která o sobě tvrdí, že je dáma.

10. Nikdy nevěř děvce, ať už tvrdí cokoliv.

Zamyslel jsem se nad těmito závažnými radami na celých třicet sekund a pak jsem probral štos růžových lístků, které mi Cynthia uložila do košíku na vzkazy k vyřízení. S hlubokým povzdechem jsem začal volat všem, kdo mi telefonovali, zatímco jsem se proháněl po prériích. Ještě pořád jsem telefonoval, když o půl šesté přišla Cynthia popřát mi dobrou noc. Mezitím přestalo pršet, ale vedro přetrvalo. Calusa je úplně jiná než všechna města, co jsem kdy znal. Tady déšť vedro nikterak nezmírní. Začne pršet, přestane pršet, ale vedro je tu pořád. Dokonce se zdálo, že je po dešti ještě větší horko než předtím. Právě jsem se znovu natahoval po sluchátku s nadějí, že ještě někoho zastihnu v jeho kanceláři, když telefon zazvonil, což mě překvapilo. Zvedl jsem sluchátko.

„Summerville a Hope,” ohlásil jsem se.

„Matthew?”

Dalein hlas. Srdce mi poskočilo.

„Jé, ahoj,” vyhrkl jsem.

„Doufala jsem, že tě ještě zastihnu,” řekla.

„Jsem tady.”

„Dělala jsem si o tebe starosti.”

„Jsem v pořádku,“ tvrdil jsem. „Hlava už se mi zahojila, všechno už je skoro jako…”

„Nedělala jsem si starosti kvůli tvojí hlavě,” přerušila mě.

Zavládlo dlouhé ticho.

„Matthew,“ ozvala se opět, „nechtěla jsem ti ublížit, to by bylo to poslední, co bych chtěla. Vím, že jsem to provedla špatně. Ten rozchod. Zvlášť potom, co…”

„Ale ne, ne…”

„Prosím, nech mě dopovědět, co musím říct, Matthew, protože to ze sebe musím vysypat dřív, než se rozbrečím. Znamenal jsi pro mě hrozně moc, Matthew, víc, než si dovedeš představit, nešlo jen o sex, jak jsem tvrdila, moc jsem tě milovala, Matthew. A málem jsem nenašla odvahu s tím skončit, zrovna potom, co ses kvůli mně málem nechal zabít, ale Matthew, můj drahý, musela jsem to udělat. To, co se mi přihodilo s Jimem, bylo jako blesk z čistého nebe, prostě jsem si nemohla pomoct, musela jsem se do něj zamilovat, stejně jako musím dýchat. Jenže, Matthew, to, co jsem dělala, bylo přece tak nesprávné, když jsem se stýkala s tebou i s ním současně, musela jsem to skončit, musela jsem se s tebou rozejít, ale nechtěla jsem ti ublížit a bojím se, že jsem ti ublížila, a chci se omluvit, protože jsi pro mě vždycky znamenal cosi velmi vzácného, tak mi, prosím, odpusť, Matthew, řekni, že mi odpouštíš, nebo si až do smrti budu myslet, že jsem děvka. Já se rozbrečím, ach bože.” A rozbrečela se.

Naslouchal jsem jejím vzlykům a nevěděl, co odpovědět; její vstřícnost byla na mě až příliš silná, nechtělo se mi udílet rozhřešení, jako bych byl nějaký páter v odřené sutaně s kolárkem. Raději bych jí byl pověděl, že je ta nejskvělejší žena, jakou jsem v životě potkal. A málem jsem jí to řekl, jenže přímo před sebou, na psacím stole, jsem měl Frankovo druhé pravidlo – Vždycky jednej s děvkou, jako by to byla dáma – potom, co se Dale přiznala, že si připadá jako děvka, ve mně nyní slovo dáma vyvolalo lítost. A tak jsem bezmocně poslouchal, jak pláče, a snažil se najít vhodná slova, jimiž bych jí to usnadnil, protože, koneckonců, ona mi zavolala právě proto, aby to usnadnila mně. Můj pohled padl na Frankovo pravidlo číslo sedm – Dámě musíš pořád vykládat, jak ji miluješ. Trochu jsem je pozměnil, tak, abych získal vhodné ukončení, po němž Dale tak prahla, totální zakončení, jež by za naší
m vztahem udělalo neškodnou tečku namísto vleklé, bolestivé, nikdy nekončící elipsy.

„Já tě taky miloval,” řekl jsem.

Minulý čas.

A tím to zřejmě bylo vyřízeno.

Po chvíli přestala plakat, popřála mi hodně, hodně štěstí a já jí popřál totéž. A pak se rozloučila. „Sbohem, Matthew.”

„Sbohem, Dale,” řekl jsme a oba jsem zavěsili.

Z kanceláře jsem odešel až skoro v sedm. Zamkl jsem a zajel autem k malé čínské hospůdce o kousek dál v ulici, kam jsme s Dale občas chodívali. Před večeří jsem si dal dvě martini a pak jsem se nimral v jídle, přemýšlel o Dale a o tom, jak je člověk osamělý, když nemá s kým večeřet – zejména jde-li o čínskou restauraci. Když jsem vyšel ven, nad Mexickým zálivem plál nádherný západ slunce.

Domů jsem dojel za tmy.

Před sousedním domem parkovalo červené porsche. Má ovdovělá sousedka, která mě pořád zvala na večeři, má zřejmě návštěvu. Zataženými záclonami v jejím obývacím pokoji probleskovala záře televizní obrazovky. Bloom mi jednou pověděl, že nejlepší způsob, jak odradit lupiče, je nechat v opuštěném domě svítit malé modré světlo; zvenčí se pak zdá, že uvnitř hraje televize. Napadlo mě, zda ta vdova odvedle sedí se svým hostem při čtyřicetiwattové modré žárovce.

Odemkl jsem kuchyňské dveře, rozsvítil jsem v kuchyni i v obývacím pokoji a zapnul jsem televizi. Vykročil jsem k baru, abych si namíchal něco k pití, když tu jsem zvenku, od bazénu, zaslechl nějaký zvuk a ztuhl jsem.

V mysli jsem se okamžitě vrátil k oné noci U kapitána Blooda, kde mě Jeff s Charliem vyzvali k toreadorskému tanci. Nijak zvlášť mi nepomohlo, že přesně v tu chvíli naskočila televize a pokojem se rozlehlo zaječení nějaké ženské. Stál jsem jako přibitý. Ta ženská v televizi ječela dál a pak se ozval mužský hlas: „Jen pokračujte, milá paní.” A já si pomyslel: ne, paní prosím vás, nechtě toho, ale ona ječela dál a ten zvuk zvenku teď ke mně dolehl zřetelněji a znělo to, jako když se někdo šplouchá v mém bazénu.

Mýval, napadlo mě.

A pak jsem si uvědomil, jakpak by se asi mýval dostal skrze mřížoví, obklopující celý bazén, a potom jsem si zase říkal, čeho se vlastně bojím, jenže jsem to věděl moc dobře. Bál jsem se, aby mi zas někdo nepřivodil otřes mozku. Avšak zdálo se mi – a doufal jsem, že oprávněně -, že Jeff ani Charlie přece nemohou vědět, kde bydlím, i když moje jméno a adresa je v telefonním seznamu, protože nevědí, jak se jmenuji. Tedy, věděli, že jsem Matthew, protože slyšeli, že mi tak Dale říkala, a chytili se toho, ale netušili, že jsem Matthew Hope, a kromě toho bylo směšné domnívat se, že by se vrátili po tom, co se jim posledně podařilo mě tak skvěle zřídit.

Přesto jsem měl strach.

Říkal jsem si, prokristapána, přece se nebudeš celý život schovávat v komoře, nebo ano? Jen proto, že z tebe dva syčáci málem vy tloukli duši? A pak mě napadlo: Ale co když je tam venku lupič, radši bych mel zavolat policii. Jenomže na mé příjezdové cestě nestálo žádné auto – jediný vůz bylo to porsche před sousedčiným domem. Jezdí snad dneska lupiči v porsche? A proč by se lupič koupal v mém bazénu? Což by neutekl hned, jak jsem rozsvítil? Rozhodl jsem se rozsvítit světla v bazénu, ale ještě chvíli jsem tak neučinil, protože jsem se ještě stále měl na pozoru, i když ta žena v televizi přestala ječet a ten muž jí právě sděloval, že jí podřízne krk. Potom jsem si řekl: Do toho, Hope, rychle jsem přistoupil k vypínači na zdi a rozsvítil světla v bazénu.

Nebyl to mýval, ani lupič.

Byla to Sunny McKinneyová a byla úplně nahá.

Mojí první, bezmyšlenkovitou reakcí byla zlost. Na ni, za to, že mé tak vyděsila, a na sebe, že jsem se nechal vyděsit. Když v bazénu náhle zazářila světla, stála po pás ve vodě. Nemohla být překvapená, protože jsem hned po příchodu v domě rozsvítil, ale přesto nasadila překvapený výraz a rychle se schovala pod vodu; její opálené nohy se míhaly v záři světel, ukrytých pod hladinou, když začala plavat k hlubšímu konci bazénu. Odemkl jsem posuvné skleněné dveře, otevřel je a vykročil na dlažbu z pálených kachlů. Sunny zůstala ponořená. Po chvíli se nad hladinou objevila její hlava s dlouhými světlými vlasy přilepenými na tvářích a s široce otevřenými ústy lapajícími po dechu.

„Ahoj,“ uvítala mě. Šlapala vodu a bylo jí vidět jen hlavu, krk a ramena. „Nemohl byste zhasnout, prosím vás? Nepřinesla jsem si plavky.”

„To vidím.”

Usmála se a znovu se vrhla pod hladinu. Proudy podvodního světla obklopovaly její ponořené tělo, zatímco plavala zpátky k mělčímu konci, plavé vlasy se jí vznášely kolem hlavy jako klubko tekutých, zlatých hadů. Hladina se opět rozstříkla jako roztříštěné sklo, když se vynořila, aby popadla dech. Nejprve se objevily ruce, zvednuté nad hlavou, jako by zkoušela skočit šipku z vody do vzduchu, potom světlé vlasy a nádherná tvář; její tělo stoupalo zvolna z vody a opět se ponořovalo, jakoby zpomaleně, uprostřed světelných kruhů šířících se do všech stran. Postavila se, po pás ve vodě, a začala se brodit ke schůdkům. Zašel jsem do domu zhasnout světla.

Když jsem opět vyšel ven, stoupala po schůdkách. Jako herečka ve světle reflektorů či víla v měsíčním svitu zvedla paže nad hlavu a v záplavě měsíčního světla pomalu otočila ruce dlaněmi vzhůru, jako by se jí skrze prsty sypaly stříbrné mince.

Můj partner Frank tvrdí, ačkoli to neuvedl ve svém seznamu deseti pravidel, že částečně oblečená žena je nekonečně víc vzrušující než žena úplně nahá. Možná má pravdu. Já jenom vím, že nahá Sunny McKinneyová byla nádhernější, než má vůbec jaké živoucí stvoření právo být. Rychle jsem se rozhlédl vpravo, vlevo. Mám sousedy z obou stran, ale majitelka, od níž jsem si dům pronajal, byla v okolí známa pod přezdívkou Sheena, královna džungle, protože na svém pozemku vysázela víc stromů, keřů a popínavých rostlin, než kolik jich roste na celých šesti akrech caluského Parku Agnes Lorrimerové. I nejzazší okraj bazénu byl oddělen od zátoky porostem nízkých mangrovových stromů a vyšších australských borovic. Nikdo kromě mne nemohl sledovat Sunnyino tiché vzývání měsíce a ona sama se tvářila, jako by ji moje přítomnost vůbec nezajímala. Všiml jsem si jejích šatů, naházených halabala na lehátku.
Na dlaždicích vedle něj ležel pár modrých dřeváků vedle červeného koženého batůžku.

„Nemáte ručník?“ zeptala se a odhrnula si mokré vlasy z obličeje. „Promiňte, že jsem vám vlezla do bazénu. Bylo mi hrozně horko, když jsem tu na vás čekala.”

„Přinesu vám ručník,” řekl jsem.

Když jsem se vrátil, ležela na zádech na druhém lehátku. Oči měla zavřené, ruce založené za hlavou, nohy mírně roztažené. Blondýna skrz naskrz.

Otevřela oči.

„Už jsem skoro suchá,” konstatovala.

Podal jsem jí ručník.

Ledabyle se jím osušila a upustila ho na dlaždice. Stálo mě mnoho úsilí udržet pohled upřený na její tvář. Zdálo se, že se mými rozpaky baví. Na rtech jí pohrával mírný, zlomyslný úsměv.

„To je vaše porsche tam venku?” otázal jsem se.

„To červené, ano. Vlastně patří ranči – červená a černá, to jsou naše barvy. Nechtěla jsem vám zablokovat příjezdovou cestu,”

„Zaparkovala jste před nesprávným domem.”

„Dívala jsem se po číslech domů. Vy na schránce žádné nemáte.”

„Pořád si říkám, že ho tam musím dát.”

„Můžete si koupit v papírnictví číslo na samolepce,“ nadhodila. „Jenom se to takhle zezadu sloupne.”

„Budu to muset udělat.”

„Některá dokonce ve tmě světélkují.”

Uvědomil jsem si, že si tady povídám s ženskou, která je úplně nahá.

„Možná bych vám měl podat župan,” navrhl jsem.

„A na co?” divila se.

Neodpověděl jsem. Vrátil jsem se do domu a zašel do ložnice. Ve skříni jsem našel župan, ale pak jsem se rozhodl, že ten Sunny nedám, a místo toho jsem jí přinesl svoje japonské kimono, bílé, s opaskem a zdobené vpředu i vzadu japonskou kaligrafií. Když jsem se vrátil do obýváku, stála nahá před televizí, upírala oči na obrazovku a namodralé světlo jí hrálo po celém těle.

„Á, japonské, to je fajn.“ Vzala kimono do ruky, ale nijak nespěchala, aby si ho oblékla. Místo toho dál sledovala televizi. „Nemáte něco k pití?” zajímala se.

Bylo jí třiadvacet a podle zákona i fyzicky to byla žena každým coulem. Přesto jsem nedokázal přemoci pocit, že bych se dopustil narušování morálky mladistvé osoby, kdybych jí nabídl skleničku. Na televizní obrazovce právě nějaký policajt vykládal, jak se mu podařilo dorazit k té uječené dámě dřív, než jí podřízli krk.

„Co si dáte?” zeptal jsem se.

„Gin, jestli máte. S citrónovou kůrou.”

„Led?”

„Ano, prosím.”

Na obrazovce běžely ukázky ze skvělé show, kterou budou dávat příští týden. „Potřebujeme to?” otázal jsem se.

Sunny pokrčila rameny. Vypnul jsem televizi a přistoupil jsem k baru. Když jsem se otočil zpátky, se sklenkou v ruce, byla ještě pořád nahá a procházela se po pokoji; všechno si pečlivě prohlížela, jako okresní odhadce.

„Byl bych rád, kdybyste si oblékla to kimono,” požádal jsem a podal jí drink.

„Ach, buďte klidný,“ opáčila. „Já vás neukousnu. Je to tu pěkné. To jste zařizoval sám?”

„Pronajal jsem si ten dům i se zařízením.”

„Pěkné,“ opakovala a pokývla hlavou. „Vy se nenapijete?”

„Okamžik.”

Vrátil jsem se k baru a namíchal si nápoj, který by můj partner Frank nazval ,martini a la tchyně’: ostré, suché, ledové.

„Na zdraví,” řekla Sunny.

„Na zdraví,” odpověděl jsem.

„Mhm, je dobré,“ pochválila mě. „Tanqueray?”

„Beefeater,” řekl jsem.

„Dobré,” opakovala.

„A teď si vezměte to kimono, ano?”

„Nenávidím šaty,“ prohlásila. Nicméně odložila sklenici na stolek poblíž napodobeniny barcelonského křesla, zvedla kimono a zachumlala se do něj. „Pěkně mi padne,” poznamenala. „To patří vaší přítelkyni?”

„Je moje.”

„Pěkné,” opakovala a stáhla si opasek.

Zdálo se mi, že to kimono má širší výstřih, než jsem si pamatoval. A také mi připadalo pro ni hrozně krátké. Vzala opět do ruky sklenici a nedbale – velmi nedbale – usedla do barcelonského křesla. Potom prohodila:

„Určitě se divíte, proč jsem přišla.”

„Něco takového mě napadlo. Jak jste mě našla?”

„Vaše číslo je v seznamu. Adresa taky. Nejdřív jsem vám zkoušela zavolat, ale nikdo to nebral.“ Pokrčila rameny. „Řekla jsem si, že to zkusím. Není to moc daleko.”

Přikývl jsem a ona se usmála.

„Nejste rád, že jsem tady?” podivila se a zhluboka se napila.

„Proč jste přišla?” zeptal jsem se.

„Chci si s vámi promluvit. O Jackovi.”

„O vašem bratrovi nebo o vašem příteli?”

„Můj přítel se jmenuje Jackie,“ namítla. „Jack je můj bratr.”

Potřásla hlavou. „Vlastně bych správně měla říct, že byl můj bratr. Jack už je pryč.“ Znovu zavrtěla hlavou. „Jak o něm víte, myslím o Jackiem?”

„Potkali jsme se dnes odpoledne. Na ranči. Prý jste byla s ním tu noc, kdy zavraždili vašeho bratra.”

„Jo. Páni, to tedy bylo trapné! Muset o tom vykládat policajtům.”

Soudě podle toho, jak seděla, bych byl řekl, že ji nemůže uvést do rozpaků vůbec nic. Náhle jsem si vzpomněl na Frankův výrok o částečně oblečených ženách. Odvrátil jsem oči. Sunny se usmála, jako kdyby mě přistihla při něčem, co by od takového dědka nad hrobem nikdy nečekala.

„Muži jsou legrační,“ prohlásila. „Já jsem si s vámi opravdu přišla promluvit.”

„Tak mluvte,” vyzval jsem ji.

„Ale jistě,“ souhlasila. „Nepřišlo vám divné, kde vzal Jack čtyřicet tisíc dolarů?”

„A vy víte, odkud je měl?”

„Mám o tom jistou představu. Mhm, to je ale dobré,“ zavrněla a zamávala skleničkou. „Máti nesnáší, když piju, víte? A taky nesnáší mého přítele. A to, jak mluvím. Ať jde do hajzlu. Neměl jste chuť ji zatáhnout do postele?”

„Odkud myslíte, že měl váš bratr ty peníze?“ naléhal jsem. „Tedy, pokud je opravdu měl.”

„Ach, myslím, že je měl docela určitě,“ tvrdila. „Co myslíte vy? Odkud je měl?”

„Zprvu jsem měl za to, že je zdědil, ale to se nezdá být…”

„Ne, můj otec mu neodkázal ani desetník. A mně taky ne. Všechno dostala máti.“ Dopila sklenici a prohodila: „Dala bych si ještě trochu.”

Vzal jsem jí sklínku z ruky. Opět se usmála; netušil jsem proč. Nalil jsem a donesl jí to.

„Díky.“ Usrkla trochu ginu a pokračovala: „Co si myslí policie? O tom, kde vzal ty peníze?”

„Snad jste pochopila, že zatím žádné peníze nenašli. Pokud víme, možná těch čtyřicet tisíc nikdy neexistovalo.”

„Nu, dal přece tomu farmáři zálohu čtyři tisíce nebo ne? Tak to aspoň říkala máti.”

„Ano, ale to ještě neznamená…”

„Co jste říkal, že je to za gin? Podle chuti musel být drahý.”

„To byl,” potvrdil jsem.

„Zbožňuju drahé věci,“ zdůraznila. „Tak co si myslí policie?”

„Nevím, co si myslí teď,“ vysvětloval jsem. „Původně uvažovali o drogách, ale…”

„Drogy?“ Zasmála se. „Brácha mě jednou přistihl, jak kouřím marjánku, a tak mě seřezal, že jsem si týden nemohla sednout.” Na chvíli se zamyslela, jako by vzpomínala na tu událost. „Ne,“ prohlásila, „drogy určitě nepřipadají v úvahu. Mimochodem, neměl byste trochu? Myslím trávu.”

„Lituji, to nemám.”

„Měla jsem si nějakou vzít s sebou. Jenže se vždycky bojím vozit ji v autě. Mám strach, že někde přejedu na červenou a hned mě zabásnou za úmysl obchodovat nebo jak tomu říkají. Ne, Jack ty prachy neměl z – co si vlastně mysleli, že prodával drogy?”

„Nepřebírali jsme to nijak do hloubky.”

„To je dobře, protože by to nikam nevedlo. Typicky brilantní způsob uvažování Mickey Mousů od policie. Je mi úplně jasné, jak si to Bloom představoval, vám ne? Jsme na Floridě, takže kde by asi takový kluk, jako byl Jack, přišel ke čtyřiceti tisícům dolarů? Přirozeně že z drog.“ Zavrtěla hlavou. „Povězte vašemu příteli Bloomovi, že můj bratr v žádných drogách nejel. Ani náhodou.”

„Proč mu to nepovíte sama?“ prohodil jsem. „Vlastně, pokud máte doopravdy ponětí o tom, odkud váš bratr získával peníze…”

„Nerada mluvím s policajty, zvlášť ne s detektivem Bloomem,“ dodala. „Pustil se do mě a do Jackieho, jako bychom byli nějací vrahouni či co. Jen jsme spolu spali, je to snad zločin? Ale Bloom…”

„Jenže došlo ke zločinu,“ namítl jsem. „Zavraždili vašeho bratra. Detektiv Bloom…”

„Detektiv Bloom si to moc pěkně užíval.”

„O tom dost pochybuji.”

„Jo? Tak proč se vyptával, kde jsme to dělali a kdy přesně a vůbec na všechno možné, div že nechtěl vědět, co jsem měla na sobě? Váš přítel je sexuální deviant.” Znovu se usmála.

„Můj přítel je policista,“ pronesl jsem suše, „který jen dělal svoji práci,”

„Když tak báječně dělá svoji práci,“ odsekla, „proč ještě nepřišel na to, odkud měl brácha ty peníze? Myslíte, že ho vůbec napadlo, že těch čtyřicet tisíc souvisí…”

„Napadlo ho to. A jestli víte, kde váš bratr…”

„To nevím. Neřekla jsem, že to vím. Říkám jen, že mám určitou představu.”

„Tak o tom povězte policii.”

„Ne. Vy jste zastupoval mého bratra, je to tak? A máti povídala, že teď zastupujete ji, správně?”

„Ano.”

„Tak s kým jiným bych o tom měla mluvit?” Pokrčila rameny.

„Ať mi povíte cokoliv, prozradím to Bloomovi,“ varoval jsem ji. „Má-li to jakoukoli souvislost se zločinem…”

„Jste vážně tak poctivý, jak vypadáte?“ zeptala se, opět s úsměvem. „Každý jiný by byl štěstím bez sebe, kdybych tu před ním běhala nahatá.”

Nijak jsem to nekomentoval.

„Byla jsem přece nahatá, vzpomínáte si?”

„Vzpomínám.”

„Protože paměť začne vynechávat ze všeho nejdřív, jak jsem slyšela. Mohl byste mi ještě nalít?”

„Proč?”

„Už jsem řekla, že je to dobrý gin.”

„To neznamená, že tu láhev musíte dorazit.”

„Dostanu vás pod stůl, kdy si vzpomenete,“ chlubila se. „Vyrostla jsem na ranči, milý pane. Strávila jsem s kovboji víc času…,” nechala tu větu nedořečenou. Vztáhla ke mně ruku se sklenicí. „Prosím,“ žadonila s našpulenými ústy. „Pěkně prosím.”

Vzal jsem od ní skleničku a nalil do ní trochu ginu. Pozorovala mě.

„Nebuďte tak štědrý,” popíchla mne.

Nalil jsem o trochu víc a donesl jí sklenici.

„Díky.“ Podívala se na sklínku proti světlu. „Určitě vám to nebude chybět?” zeptala se, potřásla hlavou a napila se.

„Tak tedy, co si myslím,“ řekla. „Myslím, že můj bratr byl zloděj.”

„Aha.”

„Co znamená to vaše aha? Připadá vám ta představa nemyslitelná?”

Vzhledem k tomu, jak škobrtla jazykem o slovo nemyslitelná’, mě napadlo, že její nepořádný, splývavý tok řeči začíná být maličko nasáklý, a najednou jsem si začal dělat starosti, jak moc asi slečna Sunny McKinneyová chlastá. Sklenici už měla zase skoro prázdnou. Netoužil jsem po tom mít na krku třiadvacetiletou holku opilou namol. Nebo ano?

Kdysi, ještě v Chicagu jako teenager, jsem se pokusil opít šestnáctiletou dívenku, abych tak dobyl pevnost, kterou pro mě představovaly její panenské kalhotky. Úplně vedle mě vytuhla a já si připadal jako lupič, když jsem se jí hrabal pod sukní. Nakonec jsem toho nechal, když mé sedmnáctileté svědomí neuneslo tíhu studu a výčitek. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli byla doopravdy opilá. Ani teď jsem nevěděl, je-li Sunny opravdu opilá, ale rozhodně se zdálo, že má tím směrem namířeno.

„Proč na mě tak zíráte?” divila se.

„Jen tak.”

„To není pravda. Jsem krásné děvče a mám na sobě nepříliš stažené kimono. Víte, kdo napsal Rozhalené kimono?”

„Kdopak?”

„Seymour Hare.“ Usmála se. „Asi si říkáte, kam tohle všechno povede, co?”

„Ne, přemýšlím, jestli nejste opilá.”

„S tím si nedělejte starosti. Dovolte, abych vám to zrekonstruovala, dobře?“ Tentokrát měla potíže se slovem překonstruovala’. „Můj bratr Jack potřeboval čtyřicet tisíc dolarů, aby mohl uskutečnit svůj dávný sen: stát se pitomým pěstitelem fazolí…”

„Opravdu měl takový sen?”

„To byl vtip. Kdo ví, co si vlastně myslel? Co si vůbec kdy myslel? No dobře. Tedy zatoužil po fazolové farmě. Řekla bych, že je to lepší než pronajímat prázdná skladiště cikánům. Poslyšte, opravdu se musím doprošovat, abych dostala trochu ginu? Sunny má hroznou žízeň, pane Hope.”

„Sunny začíná být nalitá,” opáčil jsem.

Nic na to neřekla. Sklouzla z křesla – při tom se jí rozevřelo kimono a odhalilo velký kus opáleného stehna – a zamířila přímo k baru. „Posluž si, Sunny,“ vybídla se a sama si také odpověděla: „Děkuji pěkně.” Nalila si vydatnou dávku.

„Díváte se mi na zadek?” poznamenala.

„Ano,” přiznal jsem se.

„Myslela jsem si to.“ S úsměvem se otočila. „Na zdraví. Kde jsem to přestala?”

„Váš bratr potřeboval čtyřicet tisíc dolarů…”

„Správně. A dospěl k názoru, že je může získat jedině nezákonným způsobem. Velcí lidé mívají velké myšlenky. Potřeboval jen někoho oloupit.”

„A kterou banku tedy přepadl?”

„To ne, žádnou banku, pane Hope. Vy byste se snad vloupal do banky, kdyby vaše matka vlastnila dobytkářský ranč?”

„Nerozumím vám,” podotkl jsem.

„Krávy,” řekla.

„Krávy,” opakoval jsem.

„Ano, pane. Můj bratr kradl krávy.”

„Krávy vaší matky?”

„Ano, pane, krávy mojí matky.”

„Jak jste se to dozvěděla?”

„Nevěděla jsem to. Až když jsem si začala dávat jisté věci dohromady. Jsem mnohem chytřejší, než si máti myslí.“ Usrkla ze skleničky, podívala se, kolik jí tam zbylo, a dodala: „Myslím, že víte, že v říjnu míváme spoustu práce – vlastně od začátku října až do půlky listopadu. To je na ranči nejvíc co dělat. Normálně pouštíme býky ke kravám na jaře…”

„Pouštíte?”

„Nu, ano, kvůli páření. V létě je zase oddělíme. Řekněme, že býci na to mají čas od února do června. Od početí do porodu uplyne devět měsíců, stejně jako u lidí. Krávy se pak telí v pozdním podzimu, až do začátku zimy – záleží na tom, jak dobře je býci pokryli. To znamená, že se telata mohou brát od krav…”

„Brát od krav?”

„Odstavit. Obvykle tak v deseti měsících. Krávy a telata zaženeme na dvě oddělené pastviny a ještě asi týden nebo deset dnů telata přikrmujeme, než se dokáží pást sama. To bývá obvykle v říjnu nebo v listopadu. Tehdy se také provádějí zkoušky březosti – ukázala vám máti naše propadlo?”

„Ano.”

„Přední část drží krávě hlavu vzhůru, zatímco jí do krku lijeme potřebné léky. To děláme sami, s pomocníky, na to nepotřebujeme veterináře. Ten pracuje zezadu. Natáhne si dlouhý, plastikový rukáv a sáhne krávě do pochvy – víte, co je to pochva, pane Hope?”

„Znám ten výraz.”

„Sáhne tam, aby zjistil, je-li tam zárodek telete nebo ne. Předpokládáme, že asi pětaosmdesát procent krav zabřezne – samozřejmě se to mění, ale to je náš předpoklad. Březí krávy vyženeme zase na pastvinu a volné krávy na jinou pastvinu…”

„Už zase nerozumím.”

„Volné krávy? Přece ty, co nejsou březí. Ty prodáváme, pane Hope. Prostě proto, že si nemůžeme dovolit je živit, pokud se každoročně neotelí. V říjnu prodáme nejvíc kusů. Ovšem nejenom volné krávy, ale všechny kusy vhodné k odeslání.”

„K odeslání kam?” chtěl jsem vědět.

„Moje matka je chovatelkou krav a telat, pane Hope. Je prvním článkem řetězce. Další na řadě je nákupčí, který přijede na ranč prohlédnout si stádo. Prodáváme mu tak pět set, šest set kusů najednou. Odveze telata na bohatou pastvu – pšenice, ječmen, žito, všechno možné. Prodáváme i telata, která váží jen čtyři sta padesát až pět set liber -čerstvě odstavená. Také prodáváme telata, která už u nás přezimovala, ta mohou mít šest set sedm set liber. Všechno se prodává podle živé váhy, vážíme je přímo v ohradách, těsně před nakládkou. Ceny jsou různé, nejvýš asi dolar, nejméně pětapadesát centů za libru. V současné době se za mladé býčky platí osmašedesát centů za libru. Nu, a ten nákupčí si je nechá, dokud nepřiberou pár set liber, a prodá je dalšímu v řadě.

„A co ten s nimi provede?”

„Zavře je do ohrad a krmí je ze žlabů – kukuřice, sója, velmi hodnotná, bohatá strava, mluvíme zde o výběrové kvalitě, pane Hope.

U něj ztloustnou o dalších několik set liber a pak je prodá do masokombinátu. Průměrný býček mívá jateční váhu tisíc až dvanáct set liber. V masokombinátu je očistí a pošlou na jatka a nakonec končí jako steak k večeři na vašem stole. To je konec řetězce.”

„Dobrá,“ řekl jsem. „Proč si myslíte, že váš bratr…?”

„Ještě okamžik,” zarazila mě. „Vysvětlila jsem vám, že prodáváme všechny volné krávy, které najdeme, obvykle na hamburgery, asi po čtyřiceti centech za libru. Zároveň prodáváme i krávy, které už se k chovu nehodí. Obvykle tak sedmi- osmileté. Musíte si uvědomit, že trvá asi čtyři roky, než se kráva začne chovateli vyplácet. Řekněme tak rok je teletem, další rok je to roček, potom dvouroček a dalších sedm osm měsíců krmí své telátko. Skoro čtyři roky. To znamená velkou investici. Je to obchod, pane Hope. My ty krávy nechováme pro potěšení.

„To chápu.”

„Tedy prodáme všechny volné krávy, staré krávy, chromé krávy či krávy s nemocnýma očima…”

„Nemocnýma očima?”

„S rakovinou očí. Ty chromé a nemocné obvykle prodáváme výrobcům masa pro zvířata. Ti je prodávají dál majitelům domácích zvířat nebo když přijede do města cirkus – lvi a tygři sežerou spoustu syrového masa a nezáleží jim na tom, je li na něm razítko ,výběrová kvalita’. Rozuměl jste všemu, co říkám?

„Myslím, že ano.”

„Dobrá. Celé stádo zaženeme do rozsedliny vždycky navečer a druhý den je zvážíme a prodáme. Je to snazší, než kdybychom s tím vším museli začít za úsvitu. V každém stádu je asi dvě stě kusů – plus minus. Mezi těmi dvěma sty vybereme tak padesát volných krav – kolem dvaceti procent – a někdy i jiné špatné krávy, chromé, nemocné. Ty všechny se prodají na hamburgery nebo na maso pro kočky. Ty vybrané necháme v rozsedlině a dobré krávy zaženeme do ohrad.“ Odmlčela se, pohlédla na svou sklenici, zjistila, že je prázdná, a zašla si k baru znovu nalít. Otočila se od baru, pozvedla sklenici, napila se, tentokrát bez přípitku, a řekla: „Myslím, že můj bratr tyhle krávy probíral a kradl je. Ty volné a nemocné…”

„Proč si to myslíte?”

„Jednou večer, loni, začátkem října, zazvonil telefon – bylo to ještě dlouho předtím, než se Jack odstěhoval do svého bytu. Vím, že to bylo ve středu, protože na druhý den, ve čtvrtek, měl přijet nákupčí prohlédnout si stádo, které jsme už zahnali do ohrad. Zvedla jsem dole paralelku. Na jednom konci linky mluvil Jack a na druhém nějaký muž se španělským přízvukem.”

Znovu se napila. Pokud jsem dobře počítal, spořádala už čtyři sklenice ginu a pracovala na páté. Divil jsem se, jak to všechno dokáže srozumitelně vysvětlit, když má v sobě tolik alkoholu.

„Ten chlap se španělským přízvukem řekl: ,Platí dnešní dohoda?’ A Jack odpověděl: ,Platí.’ Ten muž se zeptal: ,Kolik?’ A Jack na to: patnáct, po třiceti.’ Ten muž se zeptal: ,Ve stejnou dobu?’ Jack odvětil ,ano’ a zavěsil.”

„Co jste z toho rozhovoru vyrozuměla?”

„Tehdy ještě nic. Začala jsem o tom přemýšlet až potom, co ho zabili.”

„A co si o tom myslíte teď?”

„Myslím, že mluvili o dobytku. Že se Jack chystal vyrabovat rozsedlinu, vybrat patnáct nemocných nebo volných krav a prodat je po třiceti centech za libru živé váhy.”

„Tomu muži se španělským přízvukem?”

„Ano.”

„Nemá váš odběratel masa pro zvířata španělský akcent?”

„Ne, Ralph je jižan skrz naskrz.”

„Tedy to byl někdo jiný.”

„Někdo, kdo byl ochoten nakoupit krávy v noci a na nic se nevyptávat.”

„Jsou vaše krávy cejchované?”

„Ano, ale na tom nesejde. Jakmile se začne dobytek prodávat dál, nikdo už se na značky nevyptává. Na Floridě ani není cejchování povinné.”

„Jak jste přišla na těch třicet centů za libru?”

„Je to o deset centů levnější než maso pro zvířata. Ty krávy byly kradené, pane Hope – musel je prodat za míň, než je tržní cena.”

„A kolik ty krávy mohly asi vážit?”

„Každá tak osm set devět set liber.”

„To by dělalo tak dvě stě padesát za krávu.”

„Dvě stě padesát tři sta, asi tak.”

„Krát patnáct…”

„Počítám, že by shrábnul tak tři čtyři tisíce dolarů. Z jediného stáda, na to nezapomeňte.”

„A říkáte, že máte pět stád?”

„Pět stád. Myslím, že Jack je dojil všechna – promiňte, to byl jen vtip.”

„Tedy se domníváte, že ze všech pěti stád vybíral…”

„Tak. Musel si přijít na nějakých dvacet tisíc dolarů.”

„Jak ty krávy dostal z ranče?”

„Kradl je jen po patnácti kusech. Musel jen počkat, až budou všichni spát, a potom odemknout jihozápadní vjezd poblíž rozsedliny. Ten jeho Španěl zajel dovnitř a už si je vezl v kamionu na trh.”

„Že by je při tom nikdo neviděl?”

„Ve dvě ve tři hodiny ráno? A kromě toho, Jack nejspíš dával nějaký podíl Samovi, aby nedával pozor.”

„Samovi?”

„ Watsonovi. Našemu bývalému správci. Který si zničehonic vzal do hlavy, že se sebere a odjede na západ. Zhruba ve stejnou dobu, kdy se Jack odstěhoval do svého bytu.”

„Což by si vaše matka neuvědomila, co se děje? Když by jí chybělo tolik krav? Patnáct z každého stáda? Což je nikdo nepočítá?”

„Počítá, vždycky na jaře a na podzim. Ale kdo je počítal, pane Hope?”

„Kdo?”

„Správce. A jestli mu Jack platil…”

„Za to, že ty počty falšoval?”

„No jistě. Myslíte, že by na to někdo přišel? Když máti vidí houf krav na pastvině, myslíte, že ví, kolik přesně jich tam je?”

„Nu, to zní…”

„Přiznejte, že to zní pravděpodobně.”

„Až na jednu věc,“ namítl jsem. „Dvacet tisíc dolarů není čtyřicet tisíc dolarů.”

„Dvacet tisíc to bylo jen za říjen,“ naléhala. „Co když to prováděli už dlouho? Co když s tím začali hned po tátově smrti? Máti v té době věděla o krávách starou bačkoru. Byli by jí mohli ukrást celý ranč při tom, co o tom tehdy věděla.”

„Tvrdíte tedy…”

„Tvrdím, že táta umřel před dvěma lety, ve slavný den čtvrtého července, týden po Jackových narozeninách. No dobře, předpokládejme, že Jack začal vybírat krávy hned po jeho smrti. Tím pádem by měl příležitost hned na podzim, při vyřazování telat, a znovu pak loni na jaře i na podzim. Třikrát, pane Hope. Po dvaceti tisících dolarech. Nu, možná o něco míň. Možná že zpočátku začal v malém, jen po několika krávách. Ale i tak není těžké pochopit, že si mohl dát stranou čtyřicet tisíc dolarů, že?”

„Je v tom spousta domněnek,” upozornil jsem ji.

„Má snad policie něco lepšího?”

„I kdyby kradl, jak se tím vysvětluje to, že ho zabili? Kdo myslíte, že ho zabil?”

„To tedy nevím. Ten jeho španělský partner? Nebo nějaký lupič, který se dozvěděl, že má pod matrací kupu peněz? Kdo ví. Jde o to, pane Hope, že pokud opravdu kradl dobytek – to je trestný čin, pane Hope, za to můžete dostat pět let vězení -, musel se Jack zaplést s pěkně drsnými typy. Mohl se dostat do maléru, to chci říct. A nakonec kvůli tomu umřel.”

„Zase je to jenom možná.”

„Jistě. Možná. Ale pokud jde o to, že kradl krávy, to nebylo jen možná. Vím, co jsem slyšela v telefonu, a vím, že mluvil s nějakým chlápkem se španělským přízvukem o ceně masa na hamburgery. A vím, že mu to vyneslo čtyřicet tisíc dolarů na koupi fazolové farmy. Ta čísla nesouhlasí jen náhodou, pane Hope, to vím určitě.”

Dlouho bylo ticho.

Dívala se na mě.

Usmála se na mě přes okraj sklenice.

„Máte tady nějaké ložnice?” zeptala se.

„Mám dvě.”

„Tak proč bychom do jedné z nich nezašli?”

Pohlédl jsem na ni.

„Chtěl byste to přece. Nebo ne?” zeptala se.

Pořád jsem se na ni díval.

„Nebo se mýlím?”

„Moc jste toho vypila,” řekl jsem.

„In vino veritas,” opáčila.

Pohlédl jsem na hodiny. To byla chyba.

„Noc je ještě mladá,” ujistila mne.

„Sunny,“ namítal jsem, „kdybych věděl, že jste aspoň trochu střízlivá…”

„Jsem totálně střízlivá,“ prohlásila. Vstala, rozvázala si pás u kimona, roztáhla kimono, střásla ho ze sebe a nechala ho spadnout k nohám, kde vytvořilo černobílou hromádku japonských klikyháků. Založila si ruce v bok. „Nemyslíte, že vypadám naprosto střízlivě?” chtěla vědět.

Pomyslel jsem na spoustu věcí v těch několika okamžicích, kdy tam stála rozkročená s rukama v bok, s hlavou jaksi vzpurně vztyčenou; široce rozevřenýma, vyzývavýma očima mi přejížděla po tváři směrem dolů, přes prsa a ještě níž, kde se její pohled pozdržel, aby se ujistila o tom, co už musela vědět; na ústech jí hrál mírný, sebejistý úsměv a zavlhlýma očima se opět střetla s mým pohledem. Myslel jsem na tolik věcí. Nejprve na to, že je dost stará, aby věděla, co dělá, a také na to, že tvrdí-li, že je střízlivá, proč bych měl já o jejím slově pochybovat? A vzpomínal jsem na zadní sedadlo v dýchavičném oldsmobilu mého otce, kde tehdy ležela šestnáctiletá Joy Pattersonová se zavřenýma očima, těžce dýchající, s nohama od sebe, buď doopravdy opilá, anebo jen předstírající opilost, zatímco já zkoumal rypsové okraje jejích punčoch a hebká, bílá stehna nad nimi a ucukl jsem rukou, když jsem
se konečně dotkl utajeného hedvábného ostrůvku jejích kalhotek. Ucukl jsem, protože jsem dobře věděl, že je-li Joy opilá, bylo by to znásilnění, a není-li opilá, toto není nejlepší způsob, jak se milovat za hvězdnaté letní noci, když partnerka leží jako losos na řeznickém špalku.

A pak jsem si kupodivu znenadání vzpomněl na Dale O’Brienovou, vzpomněl jsem si, že jsem s ní hovořil před necelými pěti hodinami (opět jsem mrknul na hodiny, Sunnyin pohled tam také zamířil a zamumlala „času máme dost”,), a vzpomněl jsem si, jak Dale říkala, že by si připadala jako děvka, a napadlo mě, že tohle není správný způsob, jak na ni zapomenout. I když milovala jiného, nebylo by správné zapomenout na Dale pro nějakou náhražku, leda bych si ji vybral sám – ale Sunny McKinneyová mi nedávala na vybranou. Sunny McKinneyová se mě chystala popadnout a ocejchovat stejně, jako to dělala s mladými býčky. Uvědomil jsem si, že kdybych jí dovolil, aby si na mě dělala nároky, bylo by to totéž, jako to nedokonané znásilnění tehdy před lety v Chicagu. Znásilnění za sedm dolarů, neboť právě tolik jsem zaplatil za kořalku, kterou jsme popíjeli na zadním sedadle tátova auta, zatímco kdesi na jezeře někdo vyhrával na ma ndolínu.

A tak jsem stál, díval se na Sunny a nikdo z nás se ani nepohnul; hleděli jsme jeden druhému do očí, hnědé oči proti světle modrým, oba jsme si uvědomovali moji viditelnou mužskou reakci, ona pořád pomrkávala očima směrem dolů, aby se o tom ujistila, a já náhle pomyslel na Jeffa a Charlieho a na americké gangstery, jak přicházejí s nabídkami, jež si nikdo dozajista netroufne odmítnout. Myslel jsem na to, jak výjimečný dar mi právě nabídla Sunny, a současné mě napadlo, že je to asi stejně nezištný dar jako kus masa v ocelové pasti, nastražené na medvěda slídícího v lese po medu.

Nezdálo se mi, že bych si chtěl ještě jednou nechat omlátit hlavu o naleštěnou desku stolu. A tak jsem se naposledy podíval na Sunny, pak jsem se s hlubokým povzdechem odvrátil a požádal ji: „ Prosím vás, oblečte se.” A připadal jsem si jako bambula, jak říká moje dcera, ale současně jsem se cítil mnohem lépe než kdykoli od toho večera, kdy mě Charlie a Jeff ztloukli do bezvědomí. Nevěděl jsem, proč se tak cítím, a bylo mi to jedno. Ani jsem se nepodíval za Sunny, když vyšla na terasu a v měsíčním svitu se mlčky oblékla.

Zašmátrala v batůžku z červené kůže po klíčích od auta – měla teď na sobě těsnou džínovou sukni, krátkou červenou blůzku stejné barvy jako batůžek a modré dřeváky – netrpělivě přehrabovala papírové kapesníky, zmuchlané krabičky od cigaret, několik žvýkaček a peněženku z červené kůže, až nakonec našla klíče, vykročila ke dveřím, a než vyšla ven, ohlédla se na mě a naprosto vážně se zeptala. „Vy přece nejste teplouš, nebo jo?” A aniž by počkala na odpověď, vyšla na chodník a zamířila k zaparkovanému červenému porsche. Motor naskočil se zlobným zařváním a auto vystřelilo od chodníku.

Nevěděl jsem, mám-li se smát, nebo brečet.

Jack a fazole

Kapitola 4

S Bloomem jsem si promluvil až v pondělí ráno. Hned na počátku naší známosti jsem pochopil, že je nejlepší říci mu všechno hned, jak se to dozvím, protože když jsem před ním něco tajil, později mi to obyčejně nedalo spát nebo jsem se dostal do trapné situace. Jenže když jsem v sobotu ráno zavolal k němu do kanceláře, oznámili mi, že má volný víkend, a mně se nechtělo vyrušovat ho doma. Upřímně řečeno, nevěděl jsem, nakolik ta Sunnyina teorie o opakovaných krádežích dobytka, jichž se dopustil její bratr ve spolupráci s jakýmsi Španělem, obstojí před policejním zkoumáním, ale měl jsem dojem, že by o tom Bloom měl vědět. Jak s tou informací naloží, to už bude jeho věc. Zároveň jsem se mu však nehodlal navézt do víkendu; v pondělí ráno bude času dost. Když mu o tom povím, budu mu samozřejmě muset povědět i o Sunnyině návštěvě při měsíčku, ale neměl jsem v úmyslu mu vykládat, jak se ráchala
nahatá v mém bazénu, ani o tom, co mi později ve vší skromnosti navrhla. Jsou jisté věci, o nichž ani Bloom nemusí vědět.

Jeho první otázka zněla: „Co tam vlastně dělala?”

„Nu… koupala se,” odvětil jsem.

„Ve vašem bazénu?” vyptával se.

„Ano, v mém bazénu, samozřejmě že v mém bazénu.”

„Chcete říct, že si k vám přišla zaplavat?”

„Ne, ale když jsem přišel domů, tak plavala.”

„Věděl jste, že se k vám chystá?”

„Ne, překvapilo mě to.”

„Chcete říct, že prostě za vámi přijela v plavkách a skočila do bazénu..,”

„Tedy, ona neměla plavky,”

„Jo tak ona byla nahá,” dovtípil se Bloom.

Takhle to dopadlo s mou snahou uchovat svá tajemství před detektivem Bloomem. Opakoval jsem mu všechno, co mi pověděla.

„A celou tu dobu byla nahá?” zajímal se Bloom.

„Ne, měla na sobě kimono,” ohradil jsem se.

„Je to moc krásné děvče,” řekl Bloom zamyšleně.

Na telefonní lince se rozhostilo ticho. Bloom se nevyptával a já mu sám od sebe nic neřekl. Oba jsme gentlemani, pomyslel jsem si.

„A kolik krav podle ní ukradl?” zeptal se konečně Bloom.

„Pokaždé patnáct kusů.”

„Z pěti stád?”

„Tak.”

„Kolik je pět krát patnáct?”

„Pětasedmdesát.”

„Takže by každé jaro a každý podzim ukradl pětasedmdesát krav, tak vám to řekla?”

„Tak nějak.”

„To je spousta krav, Matthew.”

„Určitě bych je nechtěl mít u sebe v ložnici.”

„Nenapadá ji, kdo by mohl být ten Španěl?”

„Ne.”

„Nu,“ uvažoval Bloom, „kdyby opravdu kradl krávy, pak bychom mohli vyloučit narkotika, že? Myslím, jako zdroj příjmů.”

„Sunny si nemyslí, že by měl něco společného s drogami.” Vyprávěl jsem mu, jak ji Jack seřezal, když ji načapal s marihuanou.

„Seřezal starší sestru, jo?” užasl Bloom.

„Ona to alespoň tvrdí.”

„To je zvláštní,“ divil se Bloom. „Nemyslíte?”

„Nu…”

„Když seřežu šestiletou holku, to je výchova. Když naplácám třiadvacetileté starší sestře, je to zvláštní. Tomu děvčeti to nepřipadalo zvláštní?”

„Nezdálo se mi.”

„Docházelo k tomu mezi nimi často? Že jí naplácal?”

„Nemám tušení.”

Náhle mě napadlo, že Bloom a já žijeme každý v jiném světě. V Bloomově rajónu došlo k vraždě, on se snažil vypátrat proč, a to, že dvacetiletý chlapec nařezal své třiadvacetileté sestře, považoval za nepřirozený čin, nad nímž je třeba se zamyslet a o němž je třeba diskutovat. Sunny se o tom výprasku zmínila jen mimochodem a já sám jsem se nad tím původně vůbec nepozastavil. Avšak nyní, když se na to Bloom tak zaměřil, mi to začalo připadat opravdu poněkud zvláštní a, stejně jako on před chvílí, i já jsem teď začal přemýšlet, zda se takové věci děly u McKinneyových pravidelně. A také jsem si říkal, s jakými jinými nepřirozenostmi se Bloom musí denně potýkat. Vzhledem k nezpochybnitelné skutečnosti, že se ve dne v noci zabývá následky násilných trestných činů, jak daleko asi sahá jeho profesionální obzor? S jakými neslýchanými hrůzami se musí každý den při své práci vyrovnávat? A kdo
z lidí by vůbec mohl doufat, že se může neustále zabývat vraždami, znásilněními, sodomií, zneužíváním dětí, krádežemi, loupežemi, napadeními – ten seznam se zdál nekonečný -, aniž by se zbortila celá jeho perspektiva světa, který považuje za přirozený? O čem asi Bloom mluví, když je se svou ženou? Náhle jsem měl pocit, jako bych ho vůbec neznal.

„Sundal jí při tom kalhotky, nebo jak to bylo?” zajímal se.

Byla to čistě věcná otázka.

Bloomův svět.

„To neříkala.”

Na okamžik se odmlčel. Potom řekl: „Podivné. Třiadvacetiletá krasotinka si to rozdává s uhrovatým klukem, co skládá v sámošce pomeranče, a nechá si naplácat na zadek od mladšího bráchy. Moc podivné. Myslím, že zavolám její matce a zeptám se, měl-li její syn ve zvyku stahovat sestře kalhotky. Děkuji mnohokrát, Matthew, moc jste mi pomohl. Přemýšlel jste o tom, kdy si se mnou rozdáte pár kol? Co třeba dnes odpoledne, hodilo by se vám to?”

„To se báječně hodí,” souhlasil jsem.

„Zastavte se tu tak v pět, o půl šesté, dobře?“ navrhl Bloom. „Půjdeme tam společně. Tělocvična je hned vedle. Vezměte si železnej suspenzor,” varoval mě a zavěsil.

Ve dvě odpoledne mi zatelefonoval Harry Loomis. Pověděl mi, že s jeho klientem celou záležitost probrali a mají prý pro mě protinávrh. Abych prý si ho přijel poslechnout k němu do kanceláře. Když jsem se zeptal, proč mi ho nemůže předložit jednoduše po telefonu, opáčil: „Jestli si ho chcete poslechnout, přijeďte sem,” A zavěsil. Zavolal jsem Bloomovi, abych se omluvil, že tu lekci budeme muset odložit, a hned jsme si stanovili předběžný termín nazítří o páté. Z kanceláře jsem vyrazil ve čtvrt na tři a do Ananburgu jsem dojel až o půl čtvrté. Byl jsem po té dlouhé cestě ve velmi ohavné náladě a Železná panna v Loomisově předpokoji mě nikterak nepovzbudila. Stejně tak Loomis. Jak se ukázalo, ten protinávrh mi vskutku mohl tlumočit po telefonu a mě hrozně rozzuřilo, že mě kvůli tomu vláčel takovou dálku.

„Jestli tomu správně rozumím,“ řekl jsem, „tedy pan Burrill…”

„Jestli jste poslouchal, musíte tomu rozumět,” odsekl.

„Pan Burrill je ochoten tu záležitost sprovodit ze světa, pokud mu paní McKinneyová zaplatí dalších pět tisíc dolarů – z vlastní kapsy -za škody, které údajně utrpěl.”

„Žádné ,údajně’,“ prohlásil Loomis. „Po tom, co mu ten kluk nasliboval, Burrill přišel o všechny potenciální kupce.”

„Vy samozřejmě musíte vědět, že paní McKinneyová není osobně odpovědná za dluhy svého syna…”

„Ano, to vím,“ připustil. „Ovšemže to vím. Ale napadlo mě, že když má někdo tolik peněz jako paní McKinneyová, ochotně se rozloučí s pěti tisíci dolary, jen aby se nás zbavila. Víte, jaký má majetek?”

„Nemám ponětí.”

„Sedí na čtyřech tisících akrech půdy, nejméně po čtrnácti stovkách za akr. To dělá pět miliónů šest set tisíc – alespoň v mém kraji ano. A co má na tom ranči? Tisíc kusů dobytka? Počítejme dobré chovné krávy po sedmi stech dolarů a býček přijde tak na dvanáct patnáct set. To dělá dalších šest sedm set tisíc dolarů v dobytku, pane Hope. Připočtěte stroje, koně a tak – řekl bych, že její majetek má hodnotu šesti až sedmi miliónů dolarů. Nevím, kolik z toho je jen na papíře, a taky mě to nezajímá. Pět tisíc dolarů jí neublíží. Vyřiďte jí, že je od ní chci. Pět tisíc odškodného, ty čtyři tisíce v zástavě a všechen osobní majetek toho kluka. Farma nám samozřejmě zůstane. Jak se vám to zamlouvá?”

„Je to svinstvo.”

Loomis se zachechtal.

„Čekal jsem, že to řeknete. Ale možná, že vaše klientka na to bude mít jiný názor,”

„Dokud jí radím já, tak určitě ne,“ odpálil jsem ho. „Příjemný den, pane Loomisi.”

Jakmile jsem vyrazil na dlouhou cestu zpátky do Calusy, dalo se do deště – vskutku velmi překvapivé v tuto roční dobu, každodenně se nám tak připomíná existence boží. Jel jsem pomalu, shrbený nad volantem, a snažil se prohlédnout skrze okno v místech, kde se ho nekvalitním stěračům občas podařilo očistit. Lilo, jako by se voda hrnula z obrovského nafouklého pytle, který někdo naráz rozpáral po celé délce, a uvolnil tak vodopád řinoucí se na auto a na zem kolem něj.

Na asfaltovém povrchu silnice se tříštily obrovité kapky, celé zšeřelé okolí vyplňovaly stříbřité erupce vody. Náhle se zablesklo a za bleskem následovalo dunění hromu. Zamrkal jsem a pak jsem si uvědomil, že auto má údajně být tím nejbezpečnějším místem, kde se člověk může za bouřky ukrýt. Mělo to něco společného s gumovými pneumatikami, jež působí jako vodiče nebo tak něco. Když vám do vozu uhodí blesk, proběhne až do pneumatik, které ho pohltí nebo něco podobného – nikdy jsem nebyl příliš zdatný ve fyzice. Ze silnice se nyní pářilo, teplo nahromaděné během dne se rychle vypařovalo a rozplývalo v zuřícím lijáku. Opět jsem se zamyslil nad tím gaunerem Harrym Loomisem a znovu jsem se na něj naštval a taky na moje stěrače a na pánaboha a pak jsem projel kolem Burrillovy hnědé poštovní schránky vpravo od silnice; věděl jsem tedy, že jsem přejel hranice caluského okresu, a začal jsem se cítit o nco lépe, dokud se opět nezablesklo, tentokrát velmi blízko, takže se mi zježily konečky vlasů; a když bezprostředně po blesku třískl hrom, zatáhl jsem hlavu mezi ramena jako želva.

Vítr bičoval trpasličí palmy lemující silnici; vznikal tak strašidelný chřestivý zvuk, mísící se do vytrvalého hukotu deště. Prodíral jsem se s mým autíčkem tunelem z deště a vody a pokaždé, když se zablesklo a zahřmělo, jsem sebou trhl, jelikož jsem té teorii o ochranných gumových pneumatikách nedůvěřoval. Přece mám pneumatiky ze syntetického materiálu, ne? Dokáže mě snad směsice gumy, nylonu a oceli ochránit před usmrcením elektrickým výbojem? Byl jsem asi třetinu míle za Burrillovou poštovní schránkou, když jsem před sebou uviděl tu velikánskou louži. Zkusil jsem zabrzdit, ale rozmyslel jsem si to, protože jsem se bál smyku; vnořil jsem se do ní jako opilý námořník -a zhasl mi motor.

Do hajzlu, pomyslel jsem si.

Věděl jsem, že když se namočí baterie, musí se počkat pět deset minut a pak teprve mohu zkusit opět nastartovat. A tak jsem dalších deset minut seděl uprostřed nicoty a poslouchal, jak prší. Déšť nevykazoval žádné známky ochabnutí. Pohlédl jsem na hodinky a zkusil nastartovat. Právě když jsem otočil klíčem, znovu se zablesklo – právě takovéhle shody okolností mě vždycky strašně vyděsí -, jako bych snad ten blesk a hrom spustil vlastní rukou. Motor nenaskočil. Zkusil jsem to znovu. A ještě. A ještě jednou. Věděl jsem, že dělám přesně to, co nemám, ale byl jsem už netrpělivý. Startér kňučel, naříkal, motor pokaždé málem naskočil, čímž mě povzbudil k dalšímu pokusu, a já to zkoušel dál. Nakonec jsem samozřejmě tu zatracenou baterii úplně vybil a byl jsem namydlený. Nějakých dvacet mil od centra Calusy, všude kolem duněla bouře, baterie vybitá a na silnici nikde žádný jiný poutník. Na zadním seda
dle – tedy na tom, čemu se u vozu Karmann Ghia dá říkat zadní sedadlo – ležel deštník s dvěma zlomenými žebry. Natáhl jsem se pro něj přes opěradlo, otevřel dveře na levé straně a okamžitě jsem zmokl; potom jsem vytáhl klíč ze zapalování a pokusil se otevřít deštník ještě předtím, než se vydám rovnou do bouřky.

Vítr mi ho okamžitě obrátil naruby. Proklel jsem ho a přes střechu auta jsem jím mrštil mezi trpasličí palmy u silnice. Stál jsem v dešti a promokl jsem na kůži během těch čtyřiceti vteřin, než jsem zamkl svůj vůz, který se nedal nastartovat.

Farma Averyho Burrilla ležela o kousek dál u silnice; nebylo to daleko, pokud tak lze hovořit o třech desetinách míle, které člověk musí absolvovat v zuřící bouři. Na farmě byl telefon, a i kdybych musel nevím jak dlouho čekat na tu výřečnou paní na podvojné lince, dalo se odtud dovolat do servisu, odkud někoho pošlou, aby mi pomohl nastartovat nebo aby mě přinejhorším odtáhl. Když je člověk úplně promočený, nemá smysl dělat si starosti s tím, že by se mohl namočit ještě víc. Kráčel jsem průtrží mračen v poněkud povznesené náladě. Jak jsem tak rázně mašíroval po silnici, skvělá nálada mě opustila jen na okamžik, to když jsem se pokusil zastavit projíždějící náklaďák s kuřecími posadami. Řidič kolem mě projel, ani nezpomalil, a ohodil mé vodní záplavou, která mě otrávila víc než jeho bezohlednost. Dorazil jsem k Burrillově schránce a zabočil doleva na jeho příjezdovou cestu.

Byla to neudržovaná cesta s výmoly a kolejemi, plná vody, takže spíš připomínala hnědou bahnitou bystřinu než lidmi zbudovanou komunikaci. Když jsem po ní vykročil, neměl jsem ani ponětí, jak je dlouhá, ale když jsem se už po ní vlekl nějakých pět minut a nikde před sebou neviděl žádný dům, začal jsem mít dojem, že tohle je možná jen přístupová cesta k fazolovým plantážím, a ne k vlastnímu obydlí. Dalších pět minut jsem se prodíral blátem, v podstatě s přesvědčením, že by bývalo bylo lepší počkat v autě, až přestane pršet; jenže nic nenasvědčovalo tomu – což byla chabá útěcha -, že by se tak mělo stát v nejbližší době.

Pozemky po obou stranách byly očividně dobré leda k pěstování trpasličích a jiných palem. Divil jsem se, kde vlastně pan Burrill pěstuje ty fazole, a také jsem se divil, kde má sakra dům a co já tady sakra dělám uprostřed zapadlé krajiny bičované větrem a deštěm. Potom jsem kus vpředu zahlédl rezavějící žlutý traktor a říkal jsem si, že kde je traktor, musí být i farma, a je-li tam farma, musí tam být i farmářův dům a konečně jsem ho uviděl, zanedbaný, šedivý jako déšť, stojící na mírném návrší, a za ním byla průrva plná proudící vody. Vzadu bylo vidět pozemky, zřejmě obdělávané, a ještě dále rostly nízké borovice, jež zakrývaly obzor, takže nebylo vidět, jsou-li za nimi nějaká další pole.

Vystoupal jsem po několika chatrných schodech a okamžitě jsem pocítil vděčnost za stříšku nad vchodem, která, jakkoli skrze ni zatékalo, skýtala vítanou ochranu před deštěm. Hledal jsem zvonek, ale žádny jsem nenašel. Otevřel jsem oprýskané, zasklené dveře a zaklepal na dřevěné vchodové dveře. Nikdo se neozval. Zaklepal jsem ještě jednou. „Pane Burrille!“ zavolal jsem. Vyděsil mě blesk a v následujícím zahřmění zanikl můj druhý výkřik. „Pane Burrille!” Zabušil jsem na dveře. „Pane Burrille, to jsem já,“ hulákal jsem. „Advokát Hope!” Můj oficiální titul však nejspíš neoslnil ani pana Burrilla, ani boha bouře, který se rozhodl mrštit dalším bleskem a přidal další hromobití.

Zkusil jsem vzít za kliku.

Bylo odemčeno.

Otevřel jsem dveře a vešel do domu.

„Pane Burrille,” řekl jsem.

V domě byla tma. Nikde ani světýlko, což bylo divné vzhledem k té bouřce. Že by mu vybouchla elektrika? A jestli ano, funguje mu telefon?

„Pane Burrille,” opakoval jsem a světlo blesku ozářilo cosi, co leželo ve dveřích vedoucích do další místnosti; a v následujícím dunění hromu zaniklo mé zaječení, když jsem si uvědomil, že je to mrtvola.

Opravdu jsem zaječel, je to tak.

Až do té chvíle jsem nikdy v životě jako dospělý člověk nezaječel, avšak přesně to jsem učinil, když jsem uviděl to tělo nasáklé krví. Bouřka se odvalila pryč a utichla. Opět jsem byl ve tmě. Zacouval jsem zpátky ke dveřím, o něco jsem klopýtl, ale udržel jsem rovnováhu a na stěně vedle dveří jsem nahmatal vypínač. Stiskl jsem ho a v místnosti se rozsvítily dvě lampy. Jedna z nich ležela převrhnutá na podlaze. Byla tu také zporážená křesla s rozřezaným čalouněním. Všude po zemi poházené knihy a časopisy. Ta mrtvola ležela ve dveřích vedoucích do kuchyně. V kuchyni se všude po podlaze válelo kuchyňské náčiní, hrnce a pánve. Mrtvý muž ležel na zádech. Obličej i hruď měl zality krví. Ve tváři měl díru, z níž skapávala krev, a také v bílé košili bylo několik krvavých děr.

Rozhodl jsem se odtud fofrem vypadnout.

Znovu jsem začal couvat zpátky ke dveřím, když jsem si všiml, že na dřevěném stolku mezi dvěma ošuntělými křesly s rozpáranými opěradly i opěrkami na ruce leží telefon. Zvedl jsem sluchátko a ozval se oznamovací tón. Zatelefonoval jsem na Galuskou veřejnou bezpečnost a vyžádal si detektiva Blooma.

Tak takhle vypadá rituál vyšetřování vraždy.

Celá ta pochmurná suita se sem trousila po jednom po dvou asi hodinu: nejdřív párek uniformovaných poldů, kteří přijeli po blátivé příjezdové cestě, každý v jednom voze caluské policie, potom Bloom v neoznačeném autě s jiným detektivem, jehož jméno jsem nezachytil, pak velící kapitán caluského oddělení detektivů, potom pomocník policejního lékaře, jeden člověk z úřadu státního zástupce, kterého jsem náhodou znal, protože jsem s ním mluvil po telefonu ohledně tragédie George Harpera, dále technici od kriminálky, kteří přijeli dodávkou Ford Econoline, a nakonec sekundář a dva saniťáci z nemocnice Southern Medical.

Přestalo pršet.

Šaty mi začaly schnout.

Stál jsem v obývacím pokoji a díval se na profesionály, jak se dávají do práce, načež jsem kapitánovi vysvětlil ještě jednou to, co jsem už předtím vysvětlil Bloomovi, totiž jak to, že jsem mrtvé tělo Averyho Burrilla našel za deštivého srpnového odpoledne právě já. Pomocník úředního lékaře ho již prohlásil za mrtvého a nemocniční tým ho vynášel v plastikovém vaku na mrtvoly. Všude na podlaze byla krev, kolem i uvnitř křídou nakresleného obrysu jeho těla. Nějací lidé tu fotografovali a jiní foukali prášek kvůli otiskům prstů. Ti dva pochůzkáři v černých pláštěnkách stáli u dveří a povídali si o šukání. Jeden z nich se zasmál. Zdálo se, že kapitána moje vyprávění uspokojilo, ale začal se mračit, když jsem mu pověděl, že jsem zařizoval prodej Burrillovy nemovitosti Jacku McKinneyovi, jehož, jak si okamžitě vzpomněl, zabili před dvěma týdny. Bylo mu vidět na nose, že se mu to nezdá. Bloomo
vi se to taky nezdálo. Řekl mi to hned do telefonu, i když ne tak doslova. Řekl jenom: „Ale ne,” a přikázal mi, abych zůstal, kde jsem, dokud nepřijede. Teď už byl tady. Všichni tady byli, s výjimkou samotného Burrilla, kterého venku nakládali do sanitky.

„Koho se ještě týkala ta transakce?” vyptával se kapitán. Jmenoval se Harley. Myslím, že Harley. Nepředstavil se mi, ale slyšel jsem, jak na něj jeden z techniků zavolal, a mám dojem, že to znělo jako kapitán Harley. Mohl to taky být kapitán Holly. V každém případě si mě teď důkladně prohlížel a zdálo se, že bystrýma modrýma očima zkoumá především pozůstatky modřin na mých očích. Asi si myslí, že jsem chlap, co se pořád pere, pomyslel jsem si. Považoval mě za pouličního rváče.

„Nikdo,“ odpověděl jsem. „Jen obě strany a jejich právníci. Já jsem advokát,” dodal jsem, protože jsem měl pocit, že bude lepší udělat v tom hned na začátku jasno.

„McKinneyho advokát, hm?”

„Ano, pane.” Ani nevím, proč jsem mu říkal pane. Řekl bych, že jsem měl pocit, jako bych do tohoto případu byl tak trochu zapletený. Řekl bych, že jsem mu tak trochu lezl do zadku.

„A jak se jmenuje advokát zavražděného?” otázal se a ohlédl se na Blooma.

„Jakže se jmenuje ten zavražděný?”

„Burrill,“ řekl Bloom. „Avery Burrill.”

Harley či Holly se otočil zpět ke mně. „Kdo je jeho právník?“ otázal se. „Toho zavražděného?”

„Jistý Harry Loomis z Ananburgu.”

„A to jsou všichni zúčastnění v té transakci, je to tak?”

„Tedy,“ řekl jsem, „ne tak docela.”

„Jak to myslíte, ne tak docela? Byli jste v tom jen vy čtyři, anebo je v tom zapletený ještě někdo jiný?”

Podrobně jsem mu vysvětlil, že McKinney zemřel, aniž by sepsal závěť, a že podle floridských pozůstalostních zákonů celá jeho pozůstalost připadne jeho matce. Dale jsem vysvětlil, že McKinney měl v úmyslu zaplatit za farmu hotově, ale zatím – a detektiv Bloom to potvrdí – se žádné hotové peníze nenašly, tudíž se může stát, že ta pozůstalost neobsahuje nic než chlapcovy osobní svršky. Také jsem mu pověděl, že jsem dnes s Harrym Loomisem jednal o možné dohodě.

„Takže v tom je zapletených mnohem víc lidí, než jste původně tvrdil, že ano?”

„Vlastně ne,” řekl jsem.

„Právě jste mluvil o matce a sestře.”

„Ano, ale ony za žádných okolností nemohou být volány k odpovědnosti za McKinneyho závazky. Jen pozůstalost je odpovědná, a jak jsem vám právě vysvětlil, v té pozůstalosti prakticky žádný majetek není.”

„Až na tu hotovost, kterou měl McKinney mít,” opáčil Harley. Holly. Nebo jak se sakra jmenoval.

„Tu se nám zatím nepodařilo nalézt, pane,“ vmísil se Bloom do hovoru. „Myslím, že bych vám měl také sdělit, že matka i sestra mají betonové alibi na ten večer, kdy McKinneyho zabili.”

„Dostal jsem o tom hlášení?”

„Poslal jsem vám ho nahoru, pane, nevím, jestli jste ho četl.”

„Povězte mi o tom,“ požádal kapitán. „Projde mi rukama tolik hlášení.” Což znamenalo, že se na něj ani nepodíval.

„Ta matka byla doma a dívala se na televizi s jedním veterinářem, který přišel ten den na večeři…”

„Z které války?” zajímal se kapitán.

„Pane?”

„Ten veterán.”

„Veterinář, pane,“ opravil ho Bloom. „Ona je chovatelka skotu. On se přijel podívat na nemocnou krávu a ona ho pozvala na večeři. Potom spolu seděli u televize.”

„Ověřil jste si to u toho veterináře?”

„Ano, pane.”

„A potvrdil to?”

„Ano, pane.”

„Co ta sestra? Kde byla?”

„V posteli s přítelem.”

„Máte to potvrzeno?”

„Ano, pane.”

„Jak se ten přítel jmenuje?”

„Jackie Crowell. Je to osmnáctiletý kluk, pracuje v provozním oddělení jedné samoobsluhy v Caluse.”

„A on potvrdil, že s ní tu noc šoustal?”

„Ve svém bytě, ano, pane.”

„V době vraždy?”

„Dobu vraždy jsme určili na někdy kolem deváté, pane. Šla s ním na večeři…”

„Kam?”

„K McDonaldovi.”

„Tomu říkáte večeře?” divil se kapitán.

Bloom pokrčil rameny. „Povečeřela s ním v sedm hodin, pak se vrátili k němu domů a celou noc strávili v posteli.”

„A všechno to máte potvrzeno, hm?”

„Ano, pane.”

„Nemyslíte, že by ji mohl krýt?”

„Je to možné. Ale u McDonalda pracuje jeden kluk, který je oba zná, a ten jim chvíli po sedmé prodával hamburgery,”

„Ale stejně, to, že byla celou noc s Crowellem, mohou dosvědčit jen oni dva, je to tak?”

„Je to tak.”

„Jděte po tom, Bloome, chci se o tom dozvědět víc.”

„Ano, pane, my po tom jdeme. Pročesáváme Crowellovu čtvrť a snažíme se zjistit, jestli je někdo neviděl odcházet nebo přicházet.”

„A proč vám to, k čertu, trvá tak dlouho?”

„Je to velká čtvrť, kapitáne. Bydlí v těch bytovkách v Novém městě.”

„On je to negr?“ vyjevil se kapitán. „Ona šukala s negrem?”

„Je to běloch,“ řekl Bloom. „V těch bytovkách bydlí i běloši. Jsou to laciné byty.”

„Já myslel, že v Novém městě bydlí jenom negři,” vrtěl hlavou kapitán.

„Ne, pane.”

„A vy říkáte, že McKinneyho zabili v devět hodin?”

„To je coronerův odhad, kapitáne.”

„No, jděte po tom.”

„Ano, pane.”

„Kapitáne Hoppere?” zavolal někdo.

Konečně mi došlo, jak se jmenoval.

Kapitán odkráčel za někým, kdo stál u telefonu, z něhož jsem předtím volal já. Podal něco kapitánovi. Hopper si to prohlížel.

„To je teda doupě.” Bloom se rozhlížel kolem. „Za tohle chtěl McKinney dát čtyřicet táců, jo?

„Je tu také patnáct akrů půdy,” připomněl jsem mu.

„To teda musí být půda,“ odfrkl Bloom. „Nejspíš tu bude nafta.”

„Podívejte se na tohle,” oslovil mě Hopper a podal mi lístek papíru. Bylo na něm rukou napsané moje jméno a telefonní číslo.

„To jste vy?”

„Ano, pane.”

„Vy jste teď někdy s Burrillem mluvil?”

„Volal mi den poté, co McKinneyho zabili,” odvětil jsem.

„Co chtěl?”

„Slyšel o vraždě a chtěl vědět, co se bude dít dál.”

„Jak se vám pozdával?”

„Moc mu záleželo na tom, aby se ten obchod uzavřel,”

„Mluvil jste s ním ještě někdy potom?”

„Jen s jeho advokátem.”

„Jak jste se dostal sem?” zeptal se Hopper náhle.

„Pěšky.”

„Až z Calusy?”

„Moje auto stojí na silnici. Vybitá baterie.”

„Velmi příhodně,” prohlásil Hopper a odkráčel, aby si prohlédl náčrt křídou na podlaze.

„Ten kokot,“ zašeptal Bloom. Nahlas se však otázal: „Může už pan Hope odejít?”

„Jaký pan Hope?” zeptal se kapitán, aniž by se k nám otočil.

„To jsem já,” ozval jsem se.

„Ale jistě, jen jděte.”

Bloom potřásl hlavou a doprovodil mě před dům.

„Chcete odvézt do města?” zeptal se. „Ještě chvíli tu musím zůstat, ale jakmile jeho kokoti veličenstvo vypadne, vezmu jeden modrý vůz a odvezu vás.

„To bych byl moc rád,” poděkoval jsem.

Do kanceláře jsem se vrátil až ve čtvrt na sedm. Zatelefonoval jsem do svého obvyklého servisu, vysvětlil jim, co se stalo a kde jsem nechal auto, a požádal jsem, aby se někdo za mnou zastavil pro klíče. Slíbili, že mi někoho pošlou během půl hodiny. Na stole leželo několik růžových lístků se vzkazy, ale na nějaké pracovní telefonáty už bylo příliš pozdě.

Byl tam také vzkaz psaný Frankovou rukou. Psal mi:

Milý partnere

opustil jsi právnické řemeslo a stal se rančerem? Rád bych tě alespoň potkal v kanceláři. Vzpomeň si, prosím, že zítra v jedenáct dopoledne tě čeká vyrovnání v První caluské

S vřelým pozdravem

Frank

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s